Hravost v očích a smutek v tvářích

1. prosince 2014 v 0:15 | Kejtý
Flákota masa sviští vzduchem, nerudný výraz paní řeznice, dopad kusu hovězího na dřevěnou plochu, sekáček se zatíná do kluzké hmoty. Vyhrála, ale její výraz se nemění. Nespočetněkrát odřezává kousky masa a její koutky úst se, ani na okamžik, nevydají jiným směrem.
Bojíme se přiznat, tím čím doopravdy jsme, a pokud jsme tím čím jsme, zdáme se jako herci na vrtkavém pódiu plné červotočů. Nejsme si jistí ve svém vlastním těle. Pouze své osoby potkáváme, míjíme je, nežijeme v nich, ale pouze s nimi. Očumují vedle nás, my po nich pokukujeme a tím to končí. Víme, čím jsme, ale kdo z ostatních to bude moc poznat? Chce někdo znát pravdu? Nezakrýváme si pouze všech pět našich smyslů?


Lidé ve středním věku si hrají na způsobile žijící, chovající muže a ženy. Staří na bezchybné, sečtělé, moudré. A pak tu jsou mladí, kteří netuší, jak se dostat tam, kam se dostali oni. Přes co musí jít a kam až jsou nuceny zajít? Kolik toho musí odevzdat a nechat si vyrvat z náručí? Máme zatrpklé dospělé, kteří bývají šťastnější bez onoho způsobilého kabátku, smějí se a rozdávají životní moudrost a energii. Ať udělají cokoliv, protože pokud mají cokoliv dát, je jedno, co udělají. My se musíme pouze naučit z nich číst.

A pak potkejme toho, od koho jsme něco vyčetly. Potkejme ho v doprovodu člověka jeho věku. A bude vám smutno, jak znovu zatrpkl, uvadl výraz a jeho hravost a nápaditost vyprchala. Ale pokud někdo jednou takový byl, ve tváři se mu rýsují šibalské vrásky, jiskřičky v očích, cokoliv. Někde se skrývá pravý on. Za čas se opět vyklube. Kdy? Musí opět potkat pravého člověka. Třeba na pět minut. A potom třeba až do konce svého života již neroztančí své šibalské vrásky.

Smutné? Tak nebuďme v přítomnosti těch, kteří nás nechávají umírat za živa.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama