Prosinec 2014

Zemřít o Vánocích

20. prosince 2014 v 23:16 | Kejtý
Kolikrát na světě jsme a kolikrát z něj zmizíme v nenávratnu? Kdy se naše cesty opět střetnou, probudíme se a opět se setkáváme v onom pozemském chaosu? Kolikrát můžeme zemřít a kolikrát se můžeme narodit? A umíráme vůbec? Nebo jsme jen zásoby pozemské špižírny, a když svět potřebuje herce vystrčí nás nemilosrdně ze dvířek a kulisní nápověda mizí... Kdo nám podá pomocnou ruku a pohladí? Nikoho takového nemáme přiděleného, ale přes to někde na nás čeká. Musíme si ho sami najít. A to je boj. Strkat se o všechno co nás v životě míjí, a pokud budeme jen zírat zbydou nám jen ruce, které přikryjí mokré oči ze kterých se kutáleí mokré cestičky.

Hravost v očích a smutek v tvářích

1. prosince 2014 v 0:15 | Kejtý
Flákota masa sviští vzduchem, nerudný výraz paní řeznice, dopad kusu hovězího na dřevěnou plochu, sekáček se zatíná do kluzké hmoty. Vyhrála, ale její výraz se nemění. Nespočetněkrát odřezává kousky masa a její koutky úst se, ani na okamžik, nevydají jiným směrem.
Bojíme se přiznat, tím čím doopravdy jsme, a pokud jsme tím čím jsme, zdáme se jako herci na vrtkavém pódiu plné červotočů. Nejsme si jistí ve svém vlastním těle. Pouze své osoby potkáváme, míjíme je, nežijeme v nich, ale pouze s nimi. Očumují vedle nás, my po nich pokukujeme a tím to končí. Víme, čím jsme, ale kdo z ostatních to bude moc poznat? Chce někdo znát pravdu? Nezakrýváme si pouze všech pět našich smyslů?