Záře tmy jedné noci

27. května 2014 v 22:31 | Kejtý
Za oknem, kterým se prožíral čas, problíkávalo unavené světlo jedné z mnoha domácností. Nikdo netušil, kdo zde žije a jaký vede život. Prostor se tvářil prázdně a lidé kolem procházeli a tiše si šuškali. Na nic víc se v tomto čase nezmohlo. Bez pomoci a porozumění žil ve světničce mužíček. Nikdo ho nikdy neviděl, ale přes to každým dnem vycházel na denní světlo vstříc lidstvu. Maskoval se zahalen úsměvem a dobrotivou povahou. Ale nikdo nikdy nezjistil, odkud pochází. A tak jeho chaloupka tiše stála a světlo problíkávalo i oné noci. Nebo snad do oné noci?

Nepřipouštěl si svá trable a smutky. Slzy si ukrýval pod tmavé, neuspořádané vousy, které halily jeho vrásčitou tvář. Klobouk naražen do tváře a oči vzhlížely k nebi. Tam, jedině tam nacházel odpovědi na vše kolem sebe. A taky si tím uvědomoval, že nalézat odpovědi není vše. Poznat neznamená znát. Nechtít povědět, neznamená skrývat.
Den ode dne se stával větším podivínem pro své okolí. Nosil elasťáky a nikdo nechápal proč. Byl by to v celku pohledný muž s inteligetním výrazem. Ale něco ho odtahovalo od dnešní společnosti. Nebo naopak?


Zkuste žít ve středu zájmu svého okolí a zůstat nepoznaní. Zkuste sbírat smutek, slzy a nepochopení lidí kolem Vás. Zkuste to na pár dní, usínejte v tomto stylu každým dnem. A vycházejte ven s úsměvem a pochopením. Podávejte pomocnou ruku a nic za to neočekávajte. Leda další závan smutku. Několik let tak žil a stále zůstával nepochopen, ztracen a svým způsobem neobjeven, pokud se lidé dají objevovat, jako vesmírné galaxie.

Jeho duše byla nadmíru elastická, ale jednoho dne explodovala. Stejně jako elesťáky do kterých člověk může přibrat oněch pár kilogramů a stále mu pasují. Ale jednoho dne se stane jeden kilogram posledním a ani oni nevydrží onen nápor. Švy povolí, tuk se vylije na odiv okolí.

Stařec ve světnici odhodil klobouk do kouta, oholil svůj porost ve tváři a naposledy vzhlédl k nebi přes okení tabulky. Hledal. Stejně jako celý život. Ale změna již nešla pojmout. Nevzdal to. Jen lidské osudy ho udolaly. Klesal k zemi, se zrakem stále upřeným nad sebe. Hledal. Ale v tu chvíli již existovala jiná objevená lidská galaxie, která přijmula jeho poselství. Muž skryl oči ve svých dlaních a svalil se na podlahu. Světlo ještě několikrát probliklo a nastala tma...
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. června 2014 v 18:22 | Reagovat

Hledej, hledači. Ale vážně. Moc hezké, připomíná mi to poodhalené tajemství. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama