Květen 2014

Záře tmy jedné noci

27. května 2014 v 22:31 | Kejtý
Za oknem, kterým se prožíral čas, problíkávalo unavené světlo jedné z mnoha domácností. Nikdo netušil, kdo zde žije a jaký vede život. Prostor se tvářil prázdně a lidé kolem procházeli a tiše si šuškali. Na nic víc se v tomto čase nezmohlo. Bez pomoci a porozumění žil ve světničce mužíček. Nikdo ho nikdy neviděl, ale přes to každým dnem vycházel na denní světlo vstříc lidstvu. Maskoval se zahalen úsměvem a dobrotivou povahou. Ale nikdo nikdy nezjistil, odkud pochází. A tak jeho chaloupka tiše stála a světlo problíkávalo i oné noci. Nebo snad do oné noci?

Nepřipouštěl si svá trable a smutky. Slzy si ukrýval pod tmavé, neuspořádané vousy, které halily jeho vrásčitou tvář. Klobouk naražen do tváře a oči vzhlížely k nebi. Tam, jedině tam nacházel odpovědi na vše kolem sebe. A taky si tím uvědomoval, že nalézat odpovědi není vše. Poznat neznamená znát. Nechtít povědět, neznamená skrývat.
Den ode dne se stával větším podivínem pro své okolí. Nosil elasťáky a nikdo nechápal proč. Byl by to v celku pohledný muž s inteligetním výrazem. Ale něco ho odtahovalo od dnešní společnosti. Nebo naopak?

Pár padlých nohou

20. května 2014 v 23:00 | Kejtý
Rozevři křídla, co plují tou oblohou, co vznáší se nad našimi životy. Nasedni a nechej se nést tou měsíční krajinou, jako by neexistovalo teď. Pouze minule. Zapomenout na přítomnost a radovat se z krásné minulosti, která nás utvořila v lidi, kterými jsme. Utvořili nás oni, ti kteří se vyskytovali v čase předalekém. Ti kteří nás milovali a dávali nám kousek ze sebe smaotných. Takové drobné kousíčky, aby mohli žít s námi i po své smrti. Kousky slov, zbytky činnů, tisíce úsměvů a stovky zamračených tváří. To vše dokázali do nás vrýt, aniž by měli při sobě šablonu. ANiž by chtěli. Otiskávali se do našich duší, protože nás milovali, a to natolik, že stále toužili po naší přítomnosti. A my milovali je. Neměřitelně, nesobecky a bez vedlejších úmyslů. Láskou, která pošla nyní, ale stále existuje v minulosti a její zbytky se zachytili v nás jako ostré střepiny dávných výstřelů.

Otevři, vejdi, zamkni a zůstaň.

8. května 2014 v 23:50 | Kejtý
Motor začíná vydávat startovací hlásky a hlásí změnu. Zvuk, který ovlivní naší nadcházející cestu rychlostní či vzdálenější silnicí. Jít či utíkat? Dýchat či oddychovat? Mluvit nebo šeptat? Nikdo nám nepoví, která z variant je onou lepší, protože neexistuje nic lepšího nebo horšího. Jsou věci a lidé hodící se a méně hodící.
Začínáme škytat, stojíme s neutrálem a leštíme skla. Kontrolujeme každou šmouhu a smítko. Snažíme se, aby náš kus plechu vypadal, jako by nikdy neměl žádný šrám, protože koroze vyvolává pohrdání. Stejně jako šedivé vlasy, vrásky, jedna noha, němota, nemohoucnost,... Posměšný, ironický, soucitný,... Existuje tolik druhů úsměvů a my si přejeme neutrál, ale ten neumožní pohyb vpřed. Řadíme zlehka s vyděšenou duší a jistotou očí.