Brána, která prosvítí tmu

14. dubna 2014 v 20:03 | Kejtý
Duha prosvicovala nebe, byl to krásný čas, kdy vše bylo zalité sluncem a tváře hořely nadšením všedních dnů. A popel se z tváří stával, když sváteční byl čas. Fungovalo vše naprosto skvěle, podle imaginárního plánu, který nikdy nebyl vytvořen, ale šlo to, jako by existoval. A potom barevný proužek začínal blednout, ptáci se ztráceli ve svých úkrytech a ti co mohli, uletěli do teplých krajin. Barvy se rozpyly, vítr se vzepřel a po tvářích začaly stékat první kapky. Byl to déšť nebo slzy? V brzkých začátcích to nešlo rozpoznat lehce. Voda stékala pomalu, následně nabírala rychlost a déšť se slzy se promíchával. Zmizela ona hořící svátečnost, zmizel úsměv, zmizela naděje, zmizela, zmizelo naprosto vše. Až na pár velkých maličkostí, které provázely den a hlavně nadcházející noc. Strach, slzy, deprese, beznaděj, křik, volání. Nikdo nepřicházel, nikoho nic nezajímalo. Chladná tvář vzhlížela k nebi a tiše prosila. Nevěděla s kým rozmlouvá, nevěděla co vlastně očekává, ale dělala to, co se jí zdálo správné. Vzhlížela k nebi a snažila se uvěřit v Boha. Toužila po spravedlnosti, zdraví a klidu.


Nohy se jí podlomily pod návalem životní bolesti a prostupující hořkosti. Nevydržela již stát, nedokázala jít. Pouze vzhlížet k nebi s uloženými koleny k zemi. Zbyla pouze jedna jediná útěcha. Naděje a sny. Vše ostatní zmizelo v nenávratnu. Možná to udusala ona, možná on. Možná vlastně nikdy nic jiného neexistovalo. Možná. Všechno bylo jedno velké možná.
Snažila se co jí síly stačily. Modlila se. Vzhlížela. Brečela. Volala. Ano, ona tiše volala.

Nikdo nepřichází, nikdo se neozývá. Zůstala sama a čekala na další duhu. Ale spraví bolest jedna barevná brána?
 


Komentáře

1 miriabel miriabel | 19. dubna 2014 v 13:35 | Reagovat

Krásně napsané.
A myslím, že bolest spraví jedině čas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama