Duben 2014

Zahalit se tím, čím nejsme

29. dubna 2014 v 22:34 | Kejtý
Naučili jsme se hledět na věci, nikoliv skrz ně. Vidíme krásnou hračku, kvalitní materiál, pěkné zdobení, ale už se nezabýváme tím, že ona věcička je dutá jako rolička toaletního papíru. O tom, že duté věci se dříve rozbijí, protože neobsahují pevný základ, který je drží při životě. Povrch. Neustále plujeme na povrchu a nehledáme na mořském dnu, které ukrývá tolik záhad, krás a životních řešení. Odsoudíme moře zkrvavené od uhynulých těl živočichů, jejichž popravu mají na svědomí pytláci. Neplujeme dál skrze krev, aby jsme objevili něco, co nikdo zatím neměl možnost poznat. A už vůbec se netrápíme tím, že by jsme ony krvavé skvrny mohli odstranit. Otočíme svou loďku a míříme k moři vzdálenějšímu. Proces opakujeme několikrát, než obeplujeme všehna moře, všechny vody a zjistíme, že jsme pluli neuspěšně. Poklad jsme nenalezli a vracíme se zpět domů, tam do zkrvavené zátoky. Přemýšlíme, kde jsme udělali chybu a v jaký přesný okamžik, jsme se vydali jiným směrem.

Brána, která prosvítí tmu

14. dubna 2014 v 20:03 | Kejtý
Duha prosvicovala nebe, byl to krásný čas, kdy vše bylo zalité sluncem a tváře hořely nadšením všedních dnů. A popel se z tváří stával, když sváteční byl čas. Fungovalo vše naprosto skvěle, podle imaginárního plánu, který nikdy nebyl vytvořen, ale šlo to, jako by existoval. A potom barevný proužek začínal blednout, ptáci se ztráceli ve svých úkrytech a ti co mohli, uletěli do teplých krajin. Barvy se rozpyly, vítr se vzepřel a po tvářích začaly stékat první kapky. Byl to déšť nebo slzy? V brzkých začátcích to nešlo rozpoznat lehce. Voda stékala pomalu, následně nabírala rychlost a déšť se slzy se promíchával. Zmizela ona hořící svátečnost, zmizel úsměv, zmizela naděje, zmizela, zmizelo naprosto vše. Až na pár velkých maličkostí, které provázely den a hlavně nadcházející noc. Strach, slzy, deprese, beznaděj, křik, volání. Nikdo nepřicházel, nikoho nic nezajímalo. Chladná tvář vzhlížela k nebi a tiše prosila. Nevěděla s kým rozmlouvá, nevěděla co vlastně očekává, ale dělala to, co se jí zdálo správné. Vzhlížela k nebi a snažila se uvěřit v Boha. Toužila po spravedlnosti, zdraví a klidu.

Splachujte po sobě, ale nebuďte splachovací

8. dubna 2014 v 22:08 | Kejtý
"Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí."
A. Einstein

Život je jako potřeba na malou. Nebo to zkrátka tak v životě funguje, jako ona potřeba.
Už Vám dochází síly a myslíte si, že to již vzdáte. Ale přeci si nepočůráte kalhoty! A tak si říkáte, že to vydržíte k té další lampě, pak ještě ke vzdálenějšímu stromu, na zastávku, na konečnou stanici,... Až zjistíte, že jste doma a potůček žluté tekutiny cinká o porcelánovou mísu. Přivíráte oči slastnou úlevou... A je tomu tak i v jiných případech, když doběhnete do onoho cíle.Vzpomínáte, jak jste se trápili a přáli si složit zbraně do nejbližšího žita. Jste hrdí sami na sebe... A právem.