Únor 2014

Drž se stébla... Možná je to kmen!

22. února 2014 v 22:58 | Kejtý
Poryvy větru se stávají silnějšími. Listí se ztrácí, větve se lámou, pouze pevný základ zůstává a tyčí se uprostřed ničeho a znamená vše. Malý človíček stojí pod oním zbytkem dřeva a vzhlíží nahoru. Přemýšlí, zda je lepší být stromem nebo člověkem? Co je bezpečnější? Být malý nebo velký? Postavička může zmizet a ukrýt se ve skrýši, kde bude zobat ze svých tajných zásob. Třeba takový rybíz v zimě přijde vhod. Ale co obrovský zbytek přírody? Může se někde ukrýt, odpočinout? Roste tam, kde byl vysazen a nikdo s ním nehne, pokud nebude v prosinci zdobit některé z obchodních center.
Stává se kmen silnějším, když vítr zvyšuje svou rychlost? Proč se zkrátka nevzdá a nepadne dobrovolně? Věří zbytek něčeho ve svou budoucnost? Nebo vlastně může věřit? Proč se vykřikujou nadějná slova ve prospěch všeho? Proč si lžeme a říkáme tomu poslední kousek naděje? Existoval by strom bez naděje a kdo všechno ji potřebuje ke svému životu?

Pro jeden pár rukou...

8. února 2014 v 21:40 | Kejtý
Zarazil si ostnatý drát do svého těla a pokračoval dál ve své cestě. Kapky krve stékaly na zem a on hleděl přímo před sebe. Levá noha pravidelně střídala pravou. Ani na jediném místě nezavrávoral. Myšlenky ho popoháněly dál do cíle, který byl jen matnou budoucností, o které neměl ani tušení, jakou bude hrát barvou.
Začínalo pršet, schylovalo se k průtrži mračen a kopce osvětlovala blížící se bouře. Neohlížel se a kráčel vstříc... Ostnatý drát se mu vrýval hlouběji, ale nevnímal narušenou celistvost svého těla. Předmět si razil svou vlastní cestu a nehleděl na to, zda někomu ublíží. Provrtával se dál a dál... Ale v tom si člověk musel odpočinout, popadnout dech a skrýt obličej ve svých rukou. V těch které toho tolik držely, hladily, utěšovaly, modlily, prosily, vedly,... Ty ruce, které zbyly už neměly sil dál pokračovat v ochraně svého člověka. Toužily po pomoci, která nepřicházela. Na blízku nebyl jediný pár rukou, který by posloužil. Ty dlaně, kterými probíjí něha, láska a pochopení. Neexistovaly, ztratily se v zapomnění každodenních činností.