Nadlet skutečnosti...

14. prosince 2013 v 20:02 | Kejtý
Prý když člověk nepatří do žádného celku či skupiny, tak se stává osamocenou a zarmoutilou bytostí, která se potuluje světem. Tuto skutečnost jsem chápala většinu své dosavadní existence.
Jenže potom je opačné zarmoucení. Patřit do velkého celku, kterému vlastně nechcete patřit, ale nic jiného vám nezbývá. Proč? Toužíte po tom, co je zájmem onoho celku. Zkrátka setrváváte tam, kde jste a rozhlížíte se kolem. Máte chuť vyřknout tucty připomínek a povědět, co je podle vás správné. A jak čas plyne, tak nabýváte dojmu, že opravdu pouze vaše myšlenky jsou těmi správnými. A co když opravdu myslíte pravdu? (Tato věta se mi líbí pro svou exotičnost. Jde si myslet pravdu? Je toto spojení reálné? A to mě na tom baví!)




Napadá mě dokonalá situace, ke které by mohlo být toto přirovnáno. Trápí vás šílená bolest v krku, nemůžete mluvit a každá snaha o vydání pouhé hlásky způsobuje palčivou bolest. Namáháte se, snažíte se, zatínáte zuby a přes to se snažíte promluvit. Nejde to, vzdáváte se a začnete s pokusy později.

A tak to není pouze u bolesti v krku. Přejete si vykřičet pravdu, rvát se za svobodu, upřímnost a lidskost. Ale s každou další snahou, byť malou, dostanete pohlavek. Občas i tvrdě narazí a mne si bouli na čele. V tu chvílí si říká, že se na to prostě vysere, bude součástí špatného celku a zavře před realitou oči. Do konce svého života bude žít ve sladké nevědomosti a naivitě se sklony k infantilnosti.


Jenže jen co mu zaleze boule, tak už opět začíná vystrkovat své pomyslné růžky. Opět bojuje, opět chce něco dokázat, změnit svět a hlavně sám sebe. Ale změna ve světě se jen tak nehne a ta osobní, jako by směřovala k horšímu. Bolest, žal a slzy. Bušení malých pěstiček kolem sebe, mávání nohou vzduchem. Křik i děsivé ticho.
Lidé zůstali zasekáni v dnešní době, která se vymezuje určitými měřítky. Nic a nikdo by neměl spadat do hloupých škatulek.
Jak se mlže jeden člověk rovnat druhému? Jak může jen někdo vypustit z úst, že někdo není jako druhý? Kde je psáno, že někdo je lepším člověkem? Kde jsou ty vzorce? V matematice nás je neučili, v literatuře světových dějin byl kladen důraz na individualismus a ve filozofii jsme o tom diskutovali.
Život je možná "pouze" velkou bitvou. Podle mě se jedná o filozofii. I výměna názorů je vlastně filozofií v jiné formě.


Zřejmě by jste řekli: "Tak pojď žít!" Ale já vás vybízím k filozofování. Záleží pouze na každém z nás, jakou cestu si vybere. Nyní by se hodilo tyto řádky ukončit větou: "Chybami se člověk učí." A pokračovat v tomto duchu příště... A bude nějaké příště?
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. prosince 2013 v 9:38 | Reagovat

Tuhle otázku si lidé kladou už tisíce let. :) I ty předchozí; moc se mi líbí myšlenka ohledně života a bitvy, autentický život, nezatížený žádnými stipulacemi, asi je vskutku možné vést pouze prostřednictvím nekonečných bitev.
Kdo dělá kompromisy, jen se kompromituje, jakkoliv k tomu má dnes většina dobré existenční důvody.

Ale klást otázky a potažmo žít se vždycky dá jinak.

2 Myška Myška | Web | 16. prosince 2013 v 18:32 | Reagovat

Tenhle článek se Ti opravdu povedl. Líbí se mi asi nejvíc ze všech, co jsem od Tebe za celou dobu četla. :)

V dnešní době jsou společností z těch vyšších vrstev nastavené mantinely,ke kterým když člověk nedosahuje,tak pomalu nemá ani právo mluvit. Řekla bych, že teď platí nejvíce to známe pořekadlo "Držet hubu a krok.", protože ve chvíli kdy začneš vybočovat z kolektivu ostatních, je to špatně. Berou to jako něco divného, zakázaného, co se musí co nejdřív zarazit..

3 Kejtý Kejtý | Web | 16. prosince 2013 v 21:49 | Reagovat

[2]:

[1]:
Zkrátka jen DĚKUJU, že se vám to líbí. Jsem ráda, že ta písmenka úplně nepostrádají smysl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama