Co zasype touhu okamžiku?

23. října 2013 v 23:25 | Kejtý
Když se dostanete tak daleko, že člověka přirovnáváte k bonbónům z plechové krabičky. Barevný obal, nápisy, vyobrazení ovocné příchutě. Odtrháváte fólii, která lemuje celý okraj oné krabičky. Užíváte si to, protože je to jako, když rozbalujete dárek či svlékáte člověka. Kousek po kousku. V poslední milimetrech škubnete onou páskou. Rozbaleno! Teď už jen otevřít a vložit si bonbón do úst. Sakra! Však na tom obalu vypadal tak šťavnatě! Už při pouhém pohledu vám tekly sliny. A nyní? Máte pocit, že se spíše pozvracíte. I přes to ho necháváte v ústech a čekáte, že se jeho chuť může změnit. Chuť se nemění, bonbón z úst zmizí a vy saháte po dalším. Proč? Chcete mít onu krabičku prázdnou, přejete si do ní schovávat své malé poklady.

Když toužíte po něčem, co se snažíte držet dál od svého těla.


Sloupáváte obal, nejde to tak lehce jako věcí. Musíte vynaložit svou vnitřní sílu. Obrnit se trpělivostí a snažit se být chápaví. S každou sloupnutou části se radujete, ale zároveň si nejste jistí. Co když ona sloupnutá část je cestou do pekel? A ono nezáleží pro koho, ona cesta nemusí být vedena právě vámi.
Obal úžasný a říkáte si, že právě tohle by jste si přáli. Odtrháváte jednu část. A řeknete si: "Aha, tak ono mě může čekat i tamto." Pozastavíte se. Začne ona tichá rozmluva mezi mozkem a srdcem. On je to spíše boj a dost často zbytečný. Záleží na pár sekundách, kdy naše tělo vyšle signál. A v onu chvíli nevíme, který orgán jsme zrovna podpořili.
Převaluje se vám v ústech jako onen bonbón a vy si říkáte: "Ne! Tak tohle už nikdy víc!" Zmizí... Začnete přemýšlet a nakonec hledáte. Opět se vám převaluje v ústech, opět ona věta. Musíte se rozhdonout. Čas se krátí, bonbón se zmenšuje a vy se musíte rozhdonout, zda si vezmete další sousto. Popohání vás chtíč být na blízku něčemu, tak krásnému. Být součástí onoho celku, i když víte, že tohle je špatný obal. Chtíč. Pošlapete ho. Vychutnáváte si poslední vteřiny, protože víte, že to je naposledy. A potom už jen zasypáváte to, co jste se rozhodli pohřbít. Nezbyde krabička, pouze vzpomínky a spousta otázek. Jak udělat něco jinak, říct jinak, chovat se jinak. Nejde to. Ale na druhou stranu víte, že tak to bylo správné. Nechováte se podle společenských příruček.

A tohle mě naučilo. Vždy poslouchejte srdce. Tedy minimálně já se k tomu přikláním. Mozek je pouze matematická veličina a soubor něčeho, čemu nerozumím. A neznamená, že to co vzniklo v mozku, se stává rozumnějším. To mě zmátlo.
Mělo by se následovat srdce...
 


Komentáře

1 Amelie Amelie | Web | 4. listopadu 2013 v 15:26 | Reagovat

hezky napsané. Ale někdy člověk musí naslouchat i tomu mozku...pěkně to skloubit dohromady a najít nějaké společné řešení...

2 miriabel miriabel | Web | 9. listopadu 2013 v 18:44 | Reagovat

Všechno má své ale. Jenže pouze, pokud se rozhodujeme srdcem, jsme šťastní.
:)

3 Aailyyn Aailyyn | Web | 19. listopadu 2013 v 13:20 | Reagovat

[1]: Taky si myslím, není dobrý ani jeden extrém. Bezhlavě se rozhodovat srdcem i chladně kalkulovat rozumem. V obou veličinách by měla být nějaká rovnováha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama