Říjen 2013

Co zasype touhu okamžiku?

23. října 2013 v 23:25 | Kejtý
Když se dostanete tak daleko, že člověka přirovnáváte k bonbónům z plechové krabičky. Barevný obal, nápisy, vyobrazení ovocné příchutě. Odtrháváte fólii, která lemuje celý okraj oné krabičky. Užíváte si to, protože je to jako, když rozbalujete dárek či svlékáte člověka. Kousek po kousku. V poslední milimetrech škubnete onou páskou. Rozbaleno! Teď už jen otevřít a vložit si bonbón do úst. Sakra! Však na tom obalu vypadal tak šťavnatě! Už při pouhém pohledu vám tekly sliny. A nyní? Máte pocit, že se spíše pozvracíte. I přes to ho necháváte v ústech a čekáte, že se jeho chuť může změnit. Chuť se nemění, bonbón z úst zmizí a vy saháte po dalším. Proč? Chcete mít onu krabičku prázdnou, přejete si do ní schovávat své malé poklady.

Když toužíte po něčem, co se snažíte držet dál od svého těla.

Pojďme žít...

16. října 2013 v 23:43 | Kejtý
"Náš život je velmi neklidný, každý den přináší překvapení, úzkosti, naděje i hrůzy, že jedinec by to vše nemohl unést, kdyby kdykoli dnem i nocí neměl oporu v svých druzích; i tak to však často bývá hodně těžké; někdy i tisíc ramen se chvěje pod břemenem, jež bylo vlastně určeno jednomu."
Franz Kafka


Nikdo nemůže říct, že pokud svůj volný čas věnoval čtení knihy, že tento čas se stal ztraceným. Z tohoto vzniká naše budoucnost a vyjasňuje se minulost.


Pozor! Minové pole!

10. října 2013 v 23:30 | Kejtý
Nevidomý člověk bloumající na okraji rušné vozovky, která spojuje dvě větší města. Stojíc na okraji chodníku, pohybuje hlavou z leva do prava a vnímá pouze hukot projíždějících automobilů. V pravé ruce drží onu hůlku bélé barvy. Předkládá ji před sebe, hlavu drží vzpříma. Přemýšlí... Nakonec vykročí prvním nejistým krůčkem do vozovky. Jako by přesně v onen samý okamžik slyšel za svými zády hlas. Přesně neví co onen člověk volá. Ale znělo mu to něco jako: "Haló! Nevstupujte tam, já vám pomůžu..." Nevidomý i přes to vnímá pouze zvuk projíždějích aut, který se nebezpečně přiblížil. Třesou se mu nohy, začíná mít obavy zda to zvládne, zda má dost sil,... Odmítá pomoc, neni si jistý zda ochota cizího člověka byla opravdová. Po chvíli zazní další hlas, který už slyšel zřetelněji: "Stůjte! Jdu za vámi!" Nevidomý se stále neotáčí, ale začíná přemýšlet, kdo by ho mohl volat, přestává vnímat a rozhodne se pokračovat. Prostor před sebou překontroluje holí, udělá další dva kroky. A těsně za jeho zády projeli troubící auto. "Co blbne!" Pomyslí si, opět překontroluje prostor, udělá krok vpřed a potom další, ale v tom... Leží na zemi, nevnímá svět kolem...

Projdi svou cestou hornatou...

3. října 2013 v 22:39 | Kejtý
Každému z nás se v našem nitru rodí sny. Občas naopak i umírají. Nebo jen oživli a stali se skutečností. Jsme pouze lidmi, kteří si jsou až příliš totožni. A tak máme podobné sny, touhy a cíle. Vlastně nezáleží na tom, jak ono něco pojmenujeme. Zkrátka někam směřujeme a uchylujeme se určitým směrem.
Zaměstnání, vzdělání, láska, přátelství, bydlení, finance,... Nezdají se vám tyto dospělácké touhy až na chlup stejné s vaším sousedem, kamarádkou či nadřízeným?
Myslíte si, že naše cíle nás dělají jedinečnými? Ne... A co tedy tvaruje naše životy?


Není důležitý cíl, ale cesta k němu.
/Budha/