Září 2013

Šedé duše plné duševních škůdců.

15. září 2013 v 22:13 | Kejtý
Naše duše jsou propletené... Celá planeta živých stvoření je jeden obrovský celek. Pokud pralesy, které se v učebnicích zeměpisu nazývají plícemi planety, ustupují, tak tím víc by jsme se měli spojit. Proč jsou mezi námi neustále nějaké zdi a bariéry? Proč se lidé rozdělují na černé a bílé? Vysokoškolsky vzdělané a středoškoláky? Mladé a staré? Proč existují ohyzné lidské škatulky. Nechci patřit do žádné z nich. Přála bych si, aby svět byl jedna velká škatule, která ukrývá těch pár miliard človíčků.

Naše propálené duše nám dělají společnost každým dnem a jen tak se jich zkrátka nezbavíme. Dým z nich stoupá ven z našich lidských schránek. Chceme ho uhasit, přejeme si být lepšími lidmi, pomáhat chudším a slabším. Ale místo toho jako by jsme stále mysleli jen na sebe. Na peníze a majetky, které stejně jednou něco vezme. Ať velká voda nebo zloděj. Jsou to věci nestálé na které se upínáme. Technika vládne nám, nikoliv my jí. Proč se necháváme strhnout něčím, tak nicotným? Proč každý z nás není samostatně smýšlející jednotka, která patří do jednoho miliardového celku? Proč tajíme důležité informace, které by mohly pomoc ostatním? Proč jsme tak sobečtí? Proč nedáváme lásku těm, kteří si to zaslouží? Neustále nás něco táhne ke dnu. Moc, beznaděj, zoufalství a hmotné statky. Nacházíme se stále u dna a jen tak se nevyzdvihneme, pokud nepochopíme základní principy žití. Ale ono nestačí je pochopit. Museli by jsme se jimi i řídit.

Léčíme si tělo, ale naše bolavé rány na srdci nevyléčí ani Zentiva.