Jako vězeň v šatech bílých...

19. srpna 2013 v 23:32 | Kejtý
V pozdních nočních hodinách hledím do prázdného prostoru v bytě. Snažím se rozeznat nábytek. Nedaří se mi to. Zapojuji fantazii. Snažím se oživit své myšlenky a vnitřní obrazy. Přede mnou se najednou objevují osoby známé i neznámé. A když usoudím, že fantazíruji moc, tak zatřesu hlavou a otočím se. Jen nenápadně mrknu zas zpět stejným směrem, jestli náhodou mé myšlenky neoživly.


Mám strach ze tmy. Ale ne z té tmy, která je opakem světla v každodenním životě. Má hrůzostrašná tma vypadá jinak. Stává se symbolem plachosti, víry, odhodlanosti a beznaděje. Obava že jednou budu na obtíž. Strach z procesu umírání. Až mi jednou zjistí vysoký cholesterol, diabetes, selhávání srdce, otoky nohou, skoliózu páteře a jako bonus Azheimerovu chorobu. Až mi budou blízcí lidé chodit nakupovat, mýt okna a neustále se ptát: "A potřebuješ ještě něco?" A já budu odpovídat: "Kdo jste?" Až budu odkázána pouze na druhé a nebudu plně soběstačná. Až budu ležet na nemocničním lůžku jako v dětské ohrádce a vědět, že už se nikdy domů nevrátím. Bude mě navštěvovat rodina a přátelé. O návštěvních hodinách se budou chovat jako silné osobnosti, ale doma budou nade mnou plakat a loučit se s mou osobou (v doufám v to, že bude někdo komu bude na mě záležet). Já budu vědět, že umírám, ale nikdo mi nepomůže proces urychlit. Až nebudu moc psát a sestřičky budou do mého těla vpravovat infuze pro oddálení toho, co stejně přijde. Budu pouze zírat do stropu, nevědět co je dnes za den a hledět do ustaraných očí.

Budu se loučit. Budu diktovat to co mají druzí psát a následně někomu předat. Někomu povím heslo svého notebooku. Někomu odkáži své knihy. A co dál? Budu jen čekat. Nesnáším čekání, protože je stresující.

Můj strach je natolik vážný, že se snažím žít zdravě. Netoužím dožít se stovky. To není hlavním důvodem. Chci jednou zemřít zdravá a při smyslech. Nechci být někomu pouze přítěží, kterou vláčí svým životem.
 


Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 22. srpna 2013 v 12:50 | Reagovat

Bojim se tmy, ale bojim se taky hlavně toho, že umřu, jak umřu.. právě to, co jsi tu tak nějak sepsala.

(mimochodem, začala jsem tě sledovat na instagramu ;))

2 Kejtý Kejtý | Web | 22. srpna 2013 v 22:32 | Reagovat

[1]: Děkuju za sledování. :) Ale nenašla jsem tvou přezdívku, snad se mi tam brzy objevíš s novým příspěvkem. A s instagramem trochu pauzuju, kvůli technice. :/

3 Lauralex Lauralex | Web | 23. srpna 2013 v 18:22 | Reagovat

[2]: Mám na blogu úplně dole odkaz na svůj instagram, jestli chceš.

4 Amelie Amelie | Web | 15. září 2013 v 15:21 | Reagovat

Blázínku! Moc hezky píšeš, ale tak smutně.Zkus žít TADY a TEĎ, nikoluv v obavách z budoucnosti. NIKDO nevíme CO bude a proč se bát něčeho, co možná nikdy nenastane? Teď je krásným darem, co si ho užívat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama