Když pár vět ovlivní život ...

30. července 2013 v 23:17 | Kejtý
Vychovávají nás většinou rodiče. Oni nám nabízí směr, kterým se můžeme vydat. Jednoho dne tedy vykročíme. Poznáváme svět, který nás obklopuje ze všech stran. Možná ze začátku ani netušíme po čem toužíme. Ale podle mě můžeme v začátcích vykonávat co chceme, trávit čas s různými lidmi a být takovými lidmi, kterýmu ani nejsme. Protože tím čím se máme stát, tak tím se staneme. Věřím v osud a onu pomyslnou knihu, kde je vše sepsáno. Věřím ve spravedlnost, protože nikdo nemá možnost nahlédnout a životní cestu si ulehčit. Procházíme až k slepým uličkám a vracíme se zpět. Prosekáváme se chroštím, plazíme se blátem... A to všechno třeba jen kvůli nepatrnému záblesku něčeho. Čeho? Naděje, láska, uzdravení, přátelství, peníze,... V tomhle všem se brodíme, když nás vychovává život.

Ale co když nás vlastně dovychovalo úplně něco jiného? A nikoliv běžný život...?


Když náctiletí nastoupí na střední školu, tak to možná bývá poslední šance jakého koliv zlomu v jejich životě.
Potkala jsem učitelku, která nás vychovávala na nemocniční půdě. A budu tvrdit, že právě ona měla na mě neuvěřitelný vliv. Nemocnice bylo svaté místo, kde se každý změnil v někoho jiného, ale se stejnou identitou. Tady se vám dovolilo být, tak trochu šílencem. Ale ono šílenství vedlo ke zodpovědnosti, úctě, slušnosti, upravenosti, usměvavosti, sebeovládání, pokory, cílevědomosti, učenlivosti,... A uvědomování si sama sebe jako obrovského celku. Bylo nás mnoho. Nás mladých, vyjukaných žákyněk, kteří v sedmnácti letech toho mnoho viděly. My všichni jsme a budeme navždy jinými než ostatní. Ať chceme nebo ne.

Té osobě, která minimálně mě dovychovala patří obrovské dík. Vzpomenu si na ní víc, než by si mohla myslet. Při každém zaklepání na dveře nemocničního pokoje slyším její hlas: "Nezapomeňte klepat! To je soukromí pacientů!" Při každém pohledu na dlouhé barevné nehty u sester, při každém pohledu na zdravotní sestry co vypadají jako od kolotoče. V každém takovém momentu vidím její mírně ironický smích a poposkočení obroučků brýlí.


Tohle neměl být běžný článek. To je poděkování, které si ta pravá osoba zřejmě nikdy nepřečte. A pokud náhodou ano, tak nebude tušit, že je směrována k ní.
 


Komentáře

1 Miriabel Miriabel | Web | 31. července 2013 v 9:47 | Reagovat

Taky mam ucitele, ktery mi dal do zivota pomalu vic nez rodice. Strasne moc bych mu chtela podekovat... Ale uz mi pripada nepatricne vratit se na gympl jen tak... Uz na me asi nikdo neceka :)

2 Myška Myška | Web | 31. července 2013 v 13:41 | Reagovat

Ona z nás udělala to, co jsme teď. Byly jsme jako nepřednastavevný družice, kterým ona dala směr. Byla prostě jedinečná a vážně skvělá. :) Jinak jsi to moc hezky napsala. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama