Přála bych si v tvé náruči usmívat se.

23. února 2013 v 21:51 | Kejtý
Když procházím zimním městem, které je plné uspěchaných lidí. Hledí do země, mračí se, jsou obtěžkány zavazadly, tlačí se do dopravních prostředků, neznají kouzelná slůvka a pokud promluví, tak si jen stěžují.


Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.
/Ota Pavel/





Sledovala jsem ženu, která vystupovala z auta, které řídil muž. Žena ve spěchu vystoupila, stihla si do úst strčit cigaretu. Zabouchla dveře auta a mezi tím muž stahoval okénko. Usmíval se a podle mě bylo vidět, že k ní má vřelé city. Opravdu se usmíval. Takový ten zamilovaný úsměv. Žena už ve spěchu odcházela, hledala zapalovač... Muž na ní cosi zavolal. Zmateně se otočila. Zapomněla se s ním rozloučit. Darovala mu z dálky úsměv a zvednutí ruky. Svižným krokem odkráčela a vychutnávala si svou spěšnou ranní cigaretu.

A víte co je nejhorší? Když sami sebe přistihnete, že jste přesně takoví. Mračíte se, stěžujete si a chcete místo na sezení v dopravním prostředku. Jste potom ze sebe smutní a ptáte se: "Proč jsem taky taková?"
A víte co je krásné? Když si to uvědomíte. Procházíte městem, které zasypává sníh. Vločky vám padají na sklíčka brýlí a vy se usmíváte. Naplno. Usmějete se na toho chlápka co šišlá na svého zakrslého králíčka v přepravce. Proč? V ten okamžik je to zkrátka podle vás správné. Vločky bombardují váš obličej a vy chcete rozpřáhnout ruce, zdvihnout hlavu a prostě jen pomateně pobíhat a radovat se.
 


Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 7. března 2013 v 19:58 | Reagovat

Jsem vděčná za to, že se umim radovat z maličkostí a i ty maličkosti mě dokážou udělat šťastnou. Bohužel mi to pro životní štěstí nestačí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama