Zítřek je tmou a dnešek překvapením.

19. ledna 2013 v 23:08 | Kejtý
Měníme své sny, cíle i touhy. Zamilováváme se do jiných protějšků, měníme barvu vlasů a necháváme si udělat zubní protézy. Říkáme slova na která jsme odmítali jen pomyslet. Měníme se a utvaříme se v toho kým opravdu máme být.

Ale mezi tím vším je úsek, kdy neustále něco hledáme a ztrácíme. Jdeme si svou cestou a existují lidé, kteří nabírají stejný směr. Někdo na oné cestě vydrží pár metrů někdo zas několik tisíc kilometrů. Ale stejně na té další odbočce zahne a už se neobjeví. Máme dvě možnosti. Stát a zírat za onou pomalu mizící tečkou, která představovala člověka. A druhá je zkrátka jít vpřed přímo za nosem, svým nosem. Z nadcházejících odboček k nám přicházejí další neznámí lidé, kteří s námi pokračují a nebo se jen tak mihnou a pouze pozdraví. Občas z oné zatáčky vykoukne člověk, který z vaší cesty sešel. Ale co teď? Máte ho vítat s otevřenou náručí či předstírat klapky na očích? Nechte rozhodnout srdce. Ale pokud ještě jednou sejde z vaší cesty,již není návratu ani na té nejbližší odbočce, kde by mohl nadběhnout. Konec.



Mám jedno, možná absurdní, přirovnání. Když se někdo rozhodne skončit se životem a podaří se mu to, tak se možná dostane někam do nebe. (Pokud něco takového existuje.) Když se rozhodne vrátit zpět, tak má zkrátka smůlu. Brány jsou zavřeny a život zkrátka není žádný nonstop bar. Trčí si na svém místečku, obláčku či polínku dříví. Kouká na to, jak něco zbabral.

A stejně to je tak i s lidmi v našich životech. Dáváme druhé i třetí šance. Ale někdy musíme říct stop! Že něco skončilo před druhou či třetí šancí má své důvody. Ani zašité kalhoty nedrží jako ty nové. A to několikrát opravované staré auto také nejezdí jako dřív. Ano, můžeme nosit zašívané kalhoty, ale se strachem že nám rupnou uprostřed náměstí. Ano, můžeme jezdit s kusem jezdícího plechu, ale nikdy nevíme, kde s ním nedobrovolně zaparkujeme. Nejistota. Strach. Obavy. A ve snech bloudíme ve vzpomínkích, kde jsme ony kalhoty kupovali v onom krámků. A ten auťák byl své doby špička.

A teď? Zůstali jen vzpomínky zadupané pod podrážkou obnošenách bot.


Dodatek: Možná je to tou Colou z Albertu co chutná jak zvratky. I toho vína by bylo na ní škoda.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama