Leden 2013

Terorista útočí!

31. ledna 2013 v 22:43 | Kejtý
Některé schůzky nejsou romantické, nádherné, dech beroucí, oslňující ani nic podobného z dalších superlativ.
Oni dva si psali pár dní po internetu a rozhodli se sejít. Byli si sympatičtí jak vyplynulo z písmenek.

Čekal na mě na smluveném místě. Svižným krokem jsem kráčela a bystřila zrak, kde onen internetový muž se schovává. Najednou jsem uviděla přešlapujícího muže, který chodil z místa na místo. Je to on? Pomyslela jsem si. Vypadal jako muž od Al kajdy. Takové divné vousy, nebyli to normální vousy. Nazvala je jako Al kajdovské vousy. Svůj svižný krok jsem zmírnila, pak zas přidala a zase zmírnila. Nebyla jsem si jistá zda je to opravdu on. Nemyslete si. Jeho fotografie jsem viděla, ale opravdu si nebyl ani trochu podobný. A tak jsem se jen na něj usmála, on se usmál, pozdravili jsme se a šli jsme spolu městskou uličkou.

Zítřek je tmou a dnešek překvapením.

19. ledna 2013 v 23:08 | Kejtý
Měníme své sny, cíle i touhy. Zamilováváme se do jiných protějšků, měníme barvu vlasů a necháváme si udělat zubní protézy. Říkáme slova na která jsme odmítali jen pomyslet. Měníme se a utvaříme se v toho kým opravdu máme být.

Ale mezi tím vším je úsek, kdy neustále něco hledáme a ztrácíme. Jdeme si svou cestou a existují lidé, kteří nabírají stejný směr. Někdo na oné cestě vydrží pár metrů někdo zas několik tisíc kilometrů. Ale stejně na té další odbočce zahne a už se neobjeví. Máme dvě možnosti. Stát a zírat za onou pomalu mizící tečkou, která představovala člověka. A druhá je zkrátka jít vpřed přímo za nosem, svým nosem. Z nadcházejících odboček k nám přicházejí další neznámí lidé, kteří s námi pokračují a nebo se jen tak mihnou a pouze pozdraví. Občas z oné zatáčky vykoukne člověk, který z vaší cesty sešel. Ale co teď? Máte ho vítat s otevřenou náručí či předstírat klapky na očích? Nechte rozhodnout srdce. Ale pokud ještě jednou sejde z vaší cesty,již není návratu ani na té nejbližší odbočce, kde by mohl nadběhnout. Konec.

Osude mám z tebe strach...!

3. ledna 2013 v 20:33 | Kejtý
Ta žena, kterou občas vídám není statečná. Ani se ale přehnaně nebojí. Umí si zachovat chladnou hlavu a řešit dannou situaci. Umí poradit, ale přes to není žádný expert. Obdivuji ji.

Když koukáte smrti přímo do očí. Představte si to. Nachází se stejně blízko jako právě nyní váš monitor. Kouká na vás a zhluboka dýchá. Chce vás strhnout k sobě. Nikoliv fyzicky, ale psychicky. Přeje si vaší duševní smrt. Hledíte přímo do očí umírajícího a netušíte zda na vás v myšlenkách mluví on či ona otravná smrt. Ve vašem mozku koluje pouze jedno- zmatek. A co říká váš mozek? Toto: "Ty chceš přeci taky umřít, už tu nechceš být. Chci jít s ním, záleží mi na něm víc než na cokoliv jiném. Raději chci umřít než, abych tu žila bez něj. Ne, on bude dobrý konec, přežije to! Musíš jen věřit! Smrt. Zemře. Ty chceš aby zemřel, protože není jiná možnost. Sakra..." A takové myšlenky vám jdou stále dokola...