Listopad 2012

Polib mě můj milý a půjdeme navždy spát.

22. listopadu 2012 v 20:10 | Kejtý
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy jste opravdu nevěděli co dělat dál? Seděli jste v křesle, tupě zírali a měli nastevřená ústa? Cítili jste při ton, že opravdu nevíte jak pokračovat? Takové to temno. Snažíte si vzpomenout na minulost, ale je jako by rozpitá. Představujete si budoucnost, ale jako by ani neměla nikdy přijít. Existuje jen tady a teď. Křeslo, tupý výraz a nastevřená ústa. Máte pocit, že by vás mělo něco pohltit. Mimozemšťan nebo vaše vlastní myšlenky. Vy ani v danný moment netoužíte po budoucnosti. Chcete se vším skoncovat, ale sebevražedné sklony nemáte. Nechcete. Přejete si bojovat, jenže nevíte jak. Přejete si, aby vás vcuclo nebe, jako vysavač při sobotním úklidu. Nic. Ticho. Všichni spí. Vy kste v křesle. Třesete se a když vstanete, tak nervózně popocházíte. Přemýšlíte, ale doopravdy vlastně nevíte nad čím. Sednete si zpět. Chcete zavolat jedno jediné číslo danné osobě. Uvědomíte si, že by jste neměli, teď ne. Vzteky by jste nejradši přístroj odhodili.

Prázdné dlaně s dutějším srdcem

8. listopadu 2012 v 20:49 | Kejtý
Přála jsem si zřejmě víc než jsem jen mohla. Zbylo mi toho dost, ale přes to šrám je větší než se může zdát.


Ten červený svetřík s bílými kříži se mi moc líbí.
Vyklápěcí mobil se na mě směje z výlohy.
Knihkupectví je plné krásných a voňavých knih.
Toužím po mnoha věcech. Ale ne pouze po materiálnu.
Lést po stromech a mít nohy poseté modřinami a škrábanci.
Malovat si svůj vysněný svět. Králoství za sedmero pastvinami.
Vědět, že naše láska je věčná.
A přes to všechno si přeji nejvíc jen jedno ...