Hej ty vzadu! Otoč se!

27. října 2012 v 21:33 | Kejtý
Jsi jiná. Jsi divná. Jdeš mimo dav. Chováš se jinak. Děláš jiné věci a ještě jinak.
Kurňa a to mám být jako ty? Mám jít jako ovečka v davu jen, aby mě pasáček pochválil za vzorné chování? Ne! Vyplazuji jazyk a dělám dlouhý nos! A že jsem občas drzá? To se ti zdá, protože v dnešní době se i upřímnost bere jako drzost.



Občas (v poslední době dost často) si připadám jako totální mimoň. Netuším jestli jsem jiná já a nebo ti ostatní. Snad s každým svým názorem vybočuji z řady, společně s malou hrstkou lidí (a těch moc neznám- neobjevují se v mém životě).
Vše spočívá v maličkostech na které se musím soustředit. Ale když si je dávám dohromady jako puzzle, tak si říkám: "Sakra, tady je něco jinak!" Dříve jsem z toho byla skleslá. Ale nyní se nad tím usmívám a jsem za to většinou ráda, pokud se to občas neobrátí proti mně samotné.
Jak mi jednou mamka řekla: "Obdivuji, že to dokážeš dát najevo co si myslíš. To bych já nedokázala."
Jenže v tu chvíli jsem nevěděla v kom je problém. Pro mě je to zrkátka jednoduché. Je mi člověk nepříjemný a nebo se mi nelíbí jeho názory? Dám mu to najevo. Chci ho poslat do patřičných míst? Neudělám to, jen jsem tak moc ironická až mě samotné je z toho špatně. A většinou to lidé pochopí. Nemám problém s autoritami a dokážu je uznávat. Pokud jí není nějaký, s prominutím, blb co se na dannou funkci nehodí a o danných věcech nemá ani páru.
Pokud jdou věci vykonávat složitě, tak proč je dělat lehce? Ano, tím se taky řídím, ale nevědomky. I matematický příklad spočítám jiným způsobem, těžším. Ale on je to pro mě lehký způsob a ten opravdu lehký většinou nezvládám. A tak je to s každou situací a činností v mém životě.

Nikdy jsem netoužila být jako někdo jiný. Ale nyní poznávám, že nejsem opravdu nikým, ale někým. Kým? Pomateným bláznem i šílencem. Občas volem a nechápajícím člověkem. Pozorovatelem i hlupákem. Umělcem i patlalem.
A to je právě to kouzlo. Nevědět čím budu zítra ...
A možná ani nevím kým jsem dnes ...

 


Komentáře

1 G. Hammerlik G. Hammerlik | Web | 29. října 2012 v 20:38 | Reagovat

Nevedieť čím byť je úbohá kliatba a nič viac. Je to fascinujúci obraz neschopnosti skrytý v irónii...a chuti dať zo seba...niečo..aby si ľudia mohli povedať, že hento je génius. Úboho hĺbavé a pritom jednoducho pochopiteľné.
Tak máš trošku podrezaný jazyk. Rastú ti rohy.
To všetkým.
Dôležité je vedieť čo nám to dá?

2 Kejtý Kejtý | Web | 29. října 2012 v 21:04 | Reagovat

[1]: Kletba a nebo pouhá výmluva a strach přiznat si, že jsme tím čím víme že jsme, ale nechceme si to přiznat.
Podřezaný jazyk? Rostou mi rohy? To jsou dvě věty, které jsem nepochopila. Mám to chápat, že z toho vyznívá, že se povyšuji? Nějak jsem se ztratila. :) Ale i přes to děkuji za komentář nad kterým mohu přemýšlet.

3 Kejtý Kejtý | Web | 29. října 2012 v 21:07 | Reagovat

[1]: Nebo je to mířeno na první odstavec nad fotografií. Tím jak se chovám sama sebe udusávám níž a místo nosu mi rostou rohy jako bych trkala?

4 Lauralex Lauralex | Web | 1. listopadu 2012 v 20:47 | Reagovat

První odstavec nad fotkou se mi líbí, protože taková jsem, aspoň se snažim, a chci taková bejt. I chci mít takový lidí kolem sebe.

5 G. Hammerlik G. Hammerlik | Web | 31. prosince 2012 v 19:15 | Reagovat

[2]: Bolo odkazované na prvý odstavec ale aj na celkový pocit z článku ako takého.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama