Není radost, není smutek. Pouze dnešní svět.

1. září 2012 v 23:34 | Kejtý
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč vlastně zrovna já žiji v 21. století? Pokud neexistuje reinkarnace, tak jsem nic jiného nezažila a ani nezažiji. Nebo proč neexistují dva opravdové světy? Jeden který známe a ten druhý pro blázny a snílky? Ten ve kterém by byl prezidentem Kačer Donald a jeho poslanci v podobě sedmi trpaslíků ze Sněhurky? Lidé by byli v tom světě šťastní, usměvaví, zdraví a neustále by radostí poskakovali z místa na místo.


V minulých stoletích se mohlo žít lépe, i když vše bylo poměrně o dost těžší. Ale mám za to, že bylo vše lepší. Lidé se k sobě chovali s láskou a úctou. Alespoň ti lidé, kteří měli k sobě blízko. Možná kdysi existovala přesná definice lásky a každý se ji učil zpaměti. Zřejmě tomu tak nebylo, ale já v to budu naivně doufat.
Každý kdo psal poezii, tak se mi zdá jako by byla všechno jen ne šťastná a obsahem krásná. Básní se o lásce a citech. A pokud dojde k básnění, tak člověk ztrácí zamilování. Většinou. Ty největší texty vznikaly ze zklamání a žalu. Tak krásné, že to co básník sepisoval, tak nikdo nechtěl sám zažít. Myslíte, že básníci v dobách minulých svá díla dávali přečíst lidem, kterým byli určené? Když milovali, tak dali sepsanou báseň milované osobě? Když se spolu rozcházeli a básník se topil ve smutku až z toho sepsal další dílo, tak daroval ta silná slova oné osobě?
Mají vlastně naše city úplně vyplout na povrch a otevřít naší duši osobě druhé? Máme se bezmezně svěřovat a důvěřovat jako poblázněni? Nebo si máme nechávat svá malá nebo i větší tajemství?
Sepisovat naše city na kousky papírků, které svět nikdy nebude postrádat. Ale naše srdce po nich bude toužit. Jemná slova lásky, naděje i smutku. Zavřít je na několik západů a mlčet o nich před ostatními. To je dnešní svět. Každý z nás se skrýváme v sobě a nedáváme možnost ostatním poznat naši pravou osobnost. Občas se stydíme za své city a činny, ale přes to jich nikdy nesmíme litovat. Nikdy. Musíme věřit, že vše co v našem životě uděláme mělo nějaký důvod a posune nás to o žebříček výše.

A proto odcházím do světa se svým plátěným uzlíčkem ve kterém mám pouze čtyři věci. Nic víc, nic míň. Jen uzlíček a já. Vnímat svět kolem, vyplazovat jazyk na lidi kolem, hladit cizí psy, nechat na sobě přistávat berušky, s větrem ve vlasech, s hudbou v uších a mírem v srdci.

P.S.: Děkuju.
 


Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 9. září 2012 v 14:01 | Reagovat

ten druhý svět... každý ho má, svůj vlastní. jen si to musíme uvědomit a občas tam utéct. lidé dřív to neměli snazší, ba naopak. ale brali život jaký je a byli spokojení. protože by bylo rouhání nebýt vděčný za to, co jim bůh dal. a proto jim bylo dobře. my máme moc výhod, zlepšení, voleb. a protože víme, jaké jsou možnosti a co z toho si můžeme dovolit, možná proto jsme pořád tak nespokojení. nevím, já se snažím být ráda za to, co mám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama