Září 2012

Nemocniční (fa)lež(š)

29. září 2012 v 21:42 | Kejtý
Už je to celkem dávno, kdy jsem poprvé toužila být zdravotní sestřičkou. Byla jsem plná ideálů a snů, asi jako každý v mém věku. Plně rozhodnutá stát si za svým rozhodnutím.
První roky na střední škole mě to nebavilo. Všechno se dělalo pouze jako, mluvilo se na plastové figurky, injekce se píchaly do polštářků a obvazovali jsme nekrvácející ruku. Pro mě zkrátka jedna velká nuda. Byla pouze jedna výhoda. Vše jsme praktikovali podle učebnic a pravidel. Zkrátka to mělo řád, který je pro nemocnici nutný.
Nástupem praxe v nemocnici se vše změnilo. Následující psaní si musím hodně promyslet. Přeci jen, aby mě nevyloučili ze školy za podávání informací o nemocnici či nějaká další hloupost ze všech těch řádů, které stejně nikdo nedodržuje. A taky proto, že za pravdu by se mohli opravdu moc zlobit.

Časem se to všechno spraví, ale jizvy zůstanou.

24. září 2012 v 20:53 | Kejtý
Místy je život krásný, tak jako ta nejrůžovější květina. Jindy krásný, ale přes to s trny stejně jako růže. Někdy kopřiva, která pouze šlehá, ale i od ní si vezmeme ponaučení.



Není radost, není smutek. Pouze dnešní svět.

1. září 2012 v 23:34 | Kejtý
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč vlastně zrovna já žiji v 21. století? Pokud neexistuje reinkarnace, tak jsem nic jiného nezažila a ani nezažiji. Nebo proč neexistují dva opravdové světy? Jeden který známe a ten druhý pro blázny a snílky? Ten ve kterém by byl prezidentem Kačer Donald a jeho poslanci v podobě sedmi trpaslíků ze Sněhurky? Lidé by byli v tom světě šťastní, usměvaví, zdraví a neustále by radostí poskakovali z místa na místo.