Legální štěstí

25. června 2012 v 22:40 | Kejtý
Když jsem byla malá holčička, tak mi rodiče povídali, že křehké je sklo. Že sklenička se nehází na zem a s talíři se zachází opatrně. Protože sklo je nejkřehčí hmota. Lhali. Možná nevědomky, ale ano. To nejkřehčí si nosíme v sobě a nemůžeme si na to sáhnout. Naše city. Ale i přes to s nimi dovolujeme dělat psí kusy. Dovolujeme to sobě, ale i ostatním lidem kolem sebe. Nechceme, aby hleděli do našeho nitra a šťourali se v něm. Vybírali naše emoce jako plevel ze záhonku. Jako hovno ze záchodku. Ale přes to všechno nastupuje skupinka lidí vyzbrojena svými nástroji. A rejpou a rejpou. Do té doby než něco nenajdou, nepokochají se a nepotrápí naší duši. Nevysmějí se našim citům, které nikdo nemůže ovládat. Přijdou potichu, nevědomky a potají. My nic netušíme a neplánujeme lásku na první pohled ani rozchod ze zoufalství. Toto se vyplavuje z našich srdcí automaticky jako stolice z konečníku. Každé ráno pravidelně a pokud nastane problém vezmeme si Endiaron. Když chybí něco našemu srdci? Ujmeme se kapesníku a uvolňujeme z očních kanálků slannou tekutinu.



Padouchové z nás stále vybírají poslední kousky naší lidskosti. Usmívají se nad našim trápením a berou naše slzy jako svůj postup do finále. Ale ve finále jsou stále dva, nikoliv jeden. Na výhru mají stejné právo. Padouchové šlapají po našem srdci, chtějí z něj vymlátit všechno co zbylo, pokud něco tam ještě bylo ukryto. Ale někdo má tajnou komůrku na klíč. Tak tajnou, že o ní do poslední chvíle ani sám neví. S potrhanými city opět udává tempo. Nevzdává se. Chce jít dál, musí. Jinak to nejde. Válcuje protivníka. Uděluje mu vše co jen může. Nikoliv slovy ani pěstmi. Ale činny. Svými city, které byli padouchem pomuchlané a roztrhané, které ožívají. Každý bojovník má svůj cíl a ví kam míří. Nezná předem svou cestu, ale stále jde dopředu. Nezastaví se, protože to by byla osudná chyba. Čas by se nepodřídil, nezastavil by se, jen jeho život by se zkrátil. A každý kdo se jen tak nevzdává vyhraje. Ten kdo by považován za vítěze v začátcích jím není. Protože ten ušlapaný dokáže znovu milovat a dokazovat druhému člověku lásku. Cit, který se neukazuje na počkání. Vytrvává a vyčkává na ten pravý okamžik se správným člověkem. Láska je něco pro co by se mělo bojovat. Nikoliv pro sex s neznámým.

A jaký je nekrásnější pocit? Být legalně šťastným člověkem, kterého netrápí vlastní výčitky. Tím člověkem, který žije. Nikoliv přežívá. Tím kterým dokáže milovat celým svým srdcem. Ten kdo dokáže pro druhého mnoho objetovat a nevyčítat mu to. Ten který je spokojen sám se sebou a vlastním chováním. Ač pochyboval, ale udělal to dle svého srdce. Ne podle rad druhých. Ne, podle svého rozumu. Srdce. V citech rozhoduje pouze srdce. Nikdo a nic jiného.
 


Komentáře

1 Rony Rony | Web | 27. června 2012 v 18:56 | Reagovat

Moc zajímavé zamyšlení, dobře píšeš. Avšak si stále připadám jako takový robot, co stále využívá hlavu a namlouvá to i srdci, které ne a ne začít hlásit, že dělám správně. Nebo se snad srdce ozývá celou dobu a s hlavou si notují? Kéž by.

2 Myška Myška | Web | 27. června 2012 v 19:52 | Reagovat

Skvělej článek! Úžasný,výstižný.Nemám co dodat.

3 Nell Nell | Web | 29. června 2012 v 15:46 | Reagovat

Ano, je pravda, že city jsou velmi křehké, proto uvažuju nad tím, proč jsem někdy schopná nechat ostatní lidi po nich šlapat. Skvělý článek, zajímavě napsáno. :)

4 Hjůbí Hjůbí | Web | 1. července 2012 v 10:29 | Reagovat

I když si myslíš, že už jsi na pokraji sil, vždy jich v sobě máš ještě 70% ...

Ten poslední odstaveec je krásný.

5 Hjůbí Hjůbí | Web | 3. července 2012 v 22:30 | Reagovat

Děkuju.
Rozhodně "gratuluju" sedí :)

6 Michelle Michelle | Web | 5. července 2012 v 14:11 | Reagovat

ten poslední odstavec se mi moc mmoc líbí.
nejlepší je umět se k padouchům chovat jako ještě větší padouch, aby ti nemohli ublížit a s hodnými lidmi jednat s citem. prostě podle zásluh každého.

7 Leqa Leqa | Web | 12. července 2012 v 16:59 | Reagovat

Padouchy nesnáším!

8 Houp Houp | Web | 17. července 2012 v 10:27 | Reagovat

Páni... musím nejdřív vstřebat všechny pocity a myšlenky z toho článku. Je to nádherně a chytlavě napsané, ale najednou mám takový podivný pocit u srdce. Nevím, jak to popsat a snad si to raději nechám jen pro sebe. Ale musím souhlasit, city jsou to nejkřehčí co může existovat, a přesto s nimi nezacházíme tak aby se nerozbily! S padouchy by se mělo zametat a s lidmi, kteří jsou hodní a máme je rádi bychom měli zacházet jako s těmi největšími poklady. Ale ne jako se zlatem a diamanty, ale jako s krásným svítáním, křišťálově modrým mořem, korálovými útesy a vším co je nádherné! Nejkrásnější poklady jsou ty, které nemůžeme uchopit a nemají hmotnou cenu. To si aspoň myslím já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama