"Ten kdo se vzdává, tak ten ničeho nedosáhne."

20. května 2012 v 20:46 | Kejtý
Řekla jedna osoba. V ten samý den jsem běžela na autobus s tím, že ho nestihnu. Za minutu měl odjíždět a běžná cesta mi trvá minimálně čtyři minuty. Běžela jsem, cestou jsem se několikrát vzdala. Ale stále jsem běžela. Autobus jsem stihla. Kdybych se vzdala, tak čekám hodinu na další spoj.



Víte jak se cítí hrneček bez svého podšálku? Funguje příbor bez vidličky či bez nože? Jediná lžíce je feministka.
Jako bych byla jedním z porcelánových hrnečků v kredenci, který si před nějakým časem přál být velkým hrnkem. Snil o tom jak by si z něho usrkávali angličané jejich čaj o páté. Se svým podšálkem byl přítelem, patřili k sobě. Nedali se jen tak odtrhnout. I když podšálek si občas přál být velkým talířem na hlavní chod, kde by se servírovala svíčková. Čas od času se spolu dohadovali. Vypadali jako když se nenávidí, ale uvnitř alespoň hrneček měl stále cit ke svému podšálku.
Když jednoho dne žena upíjela z hrnečku svou kávu, tak nechtě schodila podšálek na zem. Hrneček s úlekem naskočil. Viděl svého přítele rozdrceného na kousky. Jeho zbytečky se povalovali po celé kuchyni. Hrneček se staarostí v hlase ptal co ho bolí, co se stalo, chtěl mu pomoci. Poslední střípek podšálku pověděl: "To nejsem já. To už je jen to co ze mně zbylo." Hrneček to ale nechtěl jen tak vzdát. Začal lepit porcelánové střípky dohromady. Nevěděl který kam patří, ale snažil se. Chvílemi to vzdával, ale potom opět lepil. Podšálek ho okřikl: "Vykašli se se na mně. Je tolik jiných podšálků!" Na to hrneček: "Ne, já chci tebe. Já to jen tak nevzdám. Nesmím, protože na to tě mám moc rád." A tak dál lepil střípky dohromady aniž by tušil jak to celé dopadne. Snažil se neustále. Dnem i nocí na nic jiného nemyslel. Ale podšálek o to nestál. Hrneček lepil marně. Ale nevěděl co dělat jiného, a tak stále lepil.
Hrneček už netoužil být hrnečkem angličanů. Nechtěl být maxi hrnkem na kakao. Přál si svůj nejmilješí podšálek. Ale ten byl natolik rozbitý jeho chováním, že už nedokázal nic povědět.

... hrneček dál truchlil a snažil se lepit. A podšálek přestával chápat proč tomu tak je.
 


Komentáře

1 Hjůbí Hjůbí | Web | 20. května 2012 v 22:18 | Reagovat

Nesnáším dojemný příběhy.
Taky ti jeden povím.
Běžela jsem na autobus, nevzdávala jsem se. Běžela jsem pořád. Autobus mi ujel možná tak o 15 vteřin. Další měl jet až za dvě hodiny. Tak jsem se procházela po městě. Pak už mě to přestalo bavit. Jela jsem asi za hodinu autobusem, který nejezdí na konečnou. A hele - stihla jsem nastydnout, onemocnět a potom ve škole týden protrpět.

Občas se radši vzdám.

2 Královna Náramků Královna Náramků | Web | 24. května 2012 v 17:02 | Reagovat

Páni , to je krásný . Si napsala sama ? A hlavně pravdivý .

3 Niki Niki | Web | 26. května 2012 v 20:40 | Reagovat

taky jsem měla svůj podšálek, kamaráda, kterému  jsem mohla všechno říct.Také se rozbil a také jsem lepila, ale vzdala jsem to.Někdy je opravdu lepší se vzdát. Ale autobus, vysokou,menší velikost a pravé přátelé co stojí o zalepení nikdy nevzdávám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama