Květen 2012

Když mohl vzlétnout s plným rozpětím svých křídel ...

29. května 2012 v 22:16 | Kejtý
Volnost. Cítíte ji? Nebo jste něčím svázáni? Já cítim z větší části volnost; ač je před maturitou. Jsem volná jako ptáček, kterému jeho majitelé otevřeli dvířka a sedl si na okenní parapet. Rozhlédl se do všech světových stran, ohlédl se za svou klíckou a vznesl se vstříc ke svému nebi. Ale nyní záleží jen na něm zda unese žít svůj nový život. Nepojde hlady, když každé ráno mu někdo nenasype zrní? Odváží se pít svým malým zobáčkem z nádrže či špinavé kaluže? Dokáže si najít to své nové hejno do kterého bude patřit? A co jeho předešlé lidské hejno, nebude se mu stýskat? Bude se chtít vrátit? Nebude litovat?

... jako bych už někdy byla kanárkem vypuštěným do světa.

"Ten kdo se vzdává, tak ten ničeho nedosáhne."

20. května 2012 v 20:46 | Kejtý
Řekla jedna osoba. V ten samý den jsem běžela na autobus s tím, že ho nestihnu. Za minutu měl odjíždět a běžná cesta mi trvá minimálně čtyři minuty. Běžela jsem, cestou jsem se několikrát vzdala. Ale stále jsem běžela. Autobus jsem stihla. Kdybych se vzdala, tak čekám hodinu na další spoj.


My Havlovi děti. My Havelčáťata!

13. května 2012 v 22:04 | Kejtý

Nemám zdání o shledání.
Nemám vůli pro nadání.
Všechno smazal déšť.
Jako stopu po bouři.

Tyto "verše" psali se pod jejími prsty. Nevěděla co píše, ale zkrátka jen psala. Uklidňovalo jí to a byla spokojená.

Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko ...

5. května 2012 v 22:15 | Kejtý
V poslední době dělám to co jsem nechtěla. Myslím co se psaní týče. Mé myšlení je natolik hluboké a intimní, že si nepřeji ho zveřejňovat. Ale zároveň si přeji, aby vidělo světlo světa. Přeji si psát pro veřejnost, ale zároveň si nepřeji, aby se někdo pitval v mých citech a myšlenkách. Jak to dělali známí spisovatelé? Bylo jim to proti srsti a nebo to nijak neřešili? Všechny pocity nejsou autorova. Pocity se sbírají po lidech a v nás to nechává jen naše myšlenky.

Tuto fotografii jsem sem původně vkládat nechtěla. Proč? Zdála se mi moc osobní. Jsem blázen. Nikdo z vás totiž netuší co se ten večer dělo a jak jsem se měla. Z vás všech to vím jen já. A ta fotka je pro mě vzpomínkou, ale pro vás jen obrázkem.