Vzpomínky uzavřené v papírové krabici.

1. dubna 2012 v 21:00 | Kejtý
Všechno to začalo tak nevinně. Toužila jsem po fotografii své prababičky, a tak jsem u babičky hrabala ve starých krabicích s fotografiemi. To co jsem hledala jsem našla a jsem tak moc spokojená.
Už jsem zjistila v jakýh letech jsem měla žít. V období začátků minulého století a nebo v 60.-80. letech též 20. století. Ne, proto že bych byla oslepená vládou komunistů či toužila zažít světové války. Ti lidé byli tak jiní, kultivovanější a ... Jsem nadšená a nevím proč, jako bych objevila v 21. století Ameriku. Moje vlastní rodina na fotografiích na začátku minulého století vypadala úplně stejně jako jiní lidé z těchto dob. Dobové pánské klobouky, saka a dlouhé kabáty. Dámské klobouky, šaty a nafoukané účesy. Ty fotografie. Ti lidé jako by vypadli z dob druhé světové války, kde měli svou fotku u svých dokumentů. Jenže ti lidé, moje rodina, oni žili za druhé světové války. Mohli se setkat s A. Hitlerem, zažili atentát na Heidricha. Napadé mě jen slovo dokonalé, ale to nebylo dokonalé. Zdá se mi to dokonalé až nyní, když má rodina stetečně války přežila. Jsem pyšná, že jsem Češka. Své občanství bych nevyměnila. Ti lidé se za něco bili, v něco věřili a byli hrdí, i když jim rodina umírala v koncentračních táborech. To byli prostě Češi! A dnes? Ale o tom psát nechci.




Nadchla jsem se těmi fotografiemi uloženými v krabicích. Všechny fotil můj praděda, všechny ty fotky i vyvolával a dával si s nimi práci. Ano, já vím, že tolik lidí bylo mnoho, ale pro mě to má rodinné kouzlo. Fotografie několika rozměrů, portréty, momentky, krajiny a dominanty našeho města. To vše tam bylo přede mnou ukryto. Nádhera! Ty jemně časem zkroucené fotografie s popiskem na rubu. Ty vlnkaté okraje. Ta nádhera. Nemůžu si pomoc, jsem unešená.

A teď? Z dnešního dne plyne jedno velké rozhodnutí. Po smrti mého pradědy jako by se přestalo fotografovat. A můj děda na fotografování před lety zanevřel. Přála bych si být tím pomysným nástupcem, který bude dokumentovat náš život. Ale to je moc troufalé rozhodnutí, protože na ty mistrné kousky s dávnou technikou, tak na ty nikdy mít nebudu. Nechci svým dětem v budoucnu popisovat jejich prababičku. Přeji si jim dát do rukou fotografie, aby si je prohlídli. Přála bych si zdokumentovat každou oslavu, každý výlet, každou významnou událost.
Sice fotím, ale občas se vykašlu vzít si někam foťák a potom lituji. Nyní ne. Pokud nebude letos konec světa, tak chci vytvořit vzpomínku naší budoucí rodině. Proč? Protože vím jaký to byl dnes krásný zážitek a přeji si, aby ho měl i někdo další.

P.S.: Mým snem jsou destičkové fotoaparáty po pradědovi. Vyfotit s nimi po letech další snímky a dát přístroj do pochodu. Třeba jednou ... :)
 


Komentáře

2 Kejtý Kejtý | Web | 2. dubna 2012 v 19:37 | Reagovat

Také jsem se zamilovala. Je to něco neuvěřitelného. :) Na tu fotku tvé babičky už jsem koukala na tvé stránce na facebooku. Já vidím jen ženu, tobě to řekne více. Ale i tak je to staré a pěkné, myslím tu fotku. :)

3 miriabel miriabel | Web | 4. dubna 2012 v 16:41 | Reagovat

Myslím, že tobě focení také půjde :)

Je pravda, že dříve lidé, i přes nesnáze, s jakými se potýkali, byli stateční a měli morálku. Nebo možná právě pro ně..?

4 Michelle Michelle | Web | 7. dubna 2012 v 0:29 | Reagovat

staré fotky jsou naprosto úžasné =o) máme jich dva plné košíky a nejlepší je si je prohlížet o letních prázdninách, když je nějaký teplý večer... =o)

5 Krejdom Krejdom | Web | 8. dubna 2012 v 19:02 | Reagovat

Chtějí být v televizi, to jsou ty sny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama