Láska, bezmoc či naděje?

25. dubna 2012 v 22:11 | Kejtý

"Štěstí nemůže trvat. Vždy bude pouze dílem okamžiku, takže nikdy se nebudeme moci uvelebit v křesle a nedělat nic jiného než pozorovat svět." /Paulo Coelho/
A už se vidím v tom houpacím křesle, jak přemýšlím a kochám se každou molekulou štěstí kolem sebe.




V malém a nečekaném okamžiku jsem si uvědomila co všechno jsem schopná objetovat. Ale pouze jen pro ty co mám ráda a nebo spíš miluji? Osm let nepojídám zvířata. A za tu celou dobu jsem byla špatným vzorem "nepojídače" masa. Otevřela jsem si k obědu sojové párky. Po tolika letech cítit maso v puse, byť sojové. Zvláštní pocit. Po druhém párku jsem začala přemýšlet. Tak strašně moc dlouho ochraňuji ve své duši němá stvoření, tak strašně moc dlouho. Můžu říct dvanáct let, možná už od narození, netuším. V ústech se mi povalovalo falešné maso a přemýšlela jsem nad jatkami, pojídačema masa, krví, týráním zvířat,... Zhnusila se mi tím i ta sója. Maso mám ráda, ale živá zvířata miluju. Jsem divným členem "sekty" nepojídačů masa.

Když jsem byla malá holčička, tak mé city byli nějakým způsobem ohraničené. Milovala jsem své rodiče a věděla, že se to nikdy nezmění. Zbožňovala jsem své prarodiče vnučkovskou láskou. A u srdíčka mi hřála zvířecí láska. Ale nikdy nic nebylo komplikované. Jen když má zvířátka odešla do nebe a já spouštěla z očí slzy. Bolest ale odplula. Ale nikdy jsem nezapomněla, jak to bolelo ani to jak jsem milovala.
A dnes? Vlastně se od dětství nic nezměnilo. Až na to, že přibylo spousta dalších citů a vztahů. Ale komplikovaných. Ve čtyřech letech jsem netušila, že existují homosexualní lidé, nevěřila jsem že láska může bolet, že odpuštění stojí úsilí. Už to není jako s lopatkou na pískovišti, protože s tím človíčkem už není vhodné si to vyříkat ručně.
Kdyby neexistovali city zmizí ze světa většina nedorozumění. Možná. Proč se lidem dávají falešné naděje? Proč lidé nepoví co si myslí? Proč svou lásku nevyznají, když milují? Proč nevyznají přátelství? Ale ne jen posunky, lidé vždy všemu neporuzumí. Občas jsou slova nutná. Jsem zmatená. Zahrála bych si hru na pravdu. Byla bych opět jen za blázna.

A tak se v těchto myšlenkách budu utápět sama.

Kejtý

 


Komentáře

1 romeska & Síma romeska & Síma | Web | 29. dubna 2012 v 17:53 | Reagovat

Ahoj, na našem blogu jsou přihlášky do nové soutěže, byli bychom rády kdyby ses i ty zapojil/a.
http://romeska-graphic.blog.cz/1204/soutez-special-competition

2 Lauralex Lauralex | Web | 29. dubna 2012 v 21:16 | Reagovat

Každej se nakonec utápí v myšlenkách sám, o tom to je.
---
Kabáti.

3 miriabel miriabel | Web | 30. dubna 2012 v 17:03 | Reagovat

napsalas to krasne. myslim, ze lidi dela lidmi prave to, ze maji city... souhlasim s tebou, ze bez naznaku, s naruci plnou uprimnosi pripravenou pro druhe by byl svet jednodussi, ale mozna ne krasnejsi, protoze by byl nudnejsi. chybelaby nam nejistota a zaroven teseni, co neocekavaneho a nepredpokladaneho se stane druhy den...

4 K. K. | Web | 30. dubna 2012 v 17:38 | Reagovat

Chci hrát s tebou!

5 Kejtý Kejtý | Web | 30. dubna 2012 v 20:36 | Reagovat

[4]: Tak teď už jen otázka kdo začne. :)

6 Hjůbí Hjůbí | Web | 1. května 2012 v 20:43 | Reagovat

"Proč nevyznají přátelství? Ale ne jen posunky, lidé vždy všemu neporuzumí." Jdu si to zarámovat!!!!

K tvému komentáři na mém blogu... "toho" kopřivu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama