Jednou prorazím hlavou zeď a všechno půjde.

11. dubna 2012 v 21:19 | Kejtý
Chtěla jsem vám na Velikonoční pondělí, v deset hodin večer, popřát pěkné svátky, i když už jste možná většina spala. Jenže jsem zapomněla heslo na blog. A netušila jsem, že po několika pokusech to mohu zkoušet až za hodinu! Šla jsem radši spát. A tak tedy veselé Velikonoce? Ubohé... Tak doufám, že jste si je užili. :-)


Mám pro vás několik rad, které většina z vás určitě zná. Já jsem je znala také, ale neřídím se podle nich. Bohužel.
A tak nikdy neodkládejte důležité úkoly do školy. Zvlášť když na té seminární práci záleží, protože jinak budete neklasifikovaní. I když už zbývá necelých dvanáct hodin do odevzdání práce, tak se nenervujte. Je to přeci jen kus papíru, který můžete hodit do koše, roztříhat, zmuchlat, skartovat a nebo sestavit papírovou vlašťovičku a práce poletí z okna. Není to dokonalá představa? A takové představy jsem měla právě před 24 hodinami. Nyní je práce v suchu. Tedy v rukou paní učitelky, která si tak má co pěkného číst na dobrou noc. :-) Jen doufám, že to nebudou noční můry.


Tolik myšlenek k napsání. Tolik již smazaných odstavců, které se podle mě sem nehodili. Tolik nápadů, pár zkušeností, pocitů,... A já to nedokážu sepsat, tak jak to běžně dělám. Zkrat. Nadchlo mě pár nových věcí a činností. Stále se na něco těším, tolik věcí pitvám. A třeba to že Tomáš Klus se svým protestsongem ovládl internet. Líbí se mi jeho hudba a se stavem nynější vlády a celkově všeho též nesouhlasím, ale... Když se cítí tak velký a mocný, tak proč skládá jen texty? Proč nejde k věci? Písněmi, ač pěknými, se nic nikdy nespravilo. Skladby jsou jen třešničou na dortu, a nebo třeba začátkem něčeho velkého. Netuším. Každopádně už mě nebaví sedět na zadní části těla a neustále na něco čekat. Nic nepřijde samo. A vše co si přejeme změnit, tak s tím musíme začít u sebe. Začala jsem, chabě, ale odhodlala jsem se. Cítím se jinak, tak jako že není vše ztraceno Že je šance k lepším zítřkům i rokům. Jen musíme chtít. A pokud mi ještě nějaký člověk řekne: "Na to nemáš." Nebo: "To nezkoušej, nepůjde to." Tak v rámci možností půjdu hlavou proti zdi, protože já si přeju dát ty staré fotoaparáty znovu do kupy. Nevím kdy, nevím jak, ale vím že si to přeji.

Spousta možná zbytečných a nicneříkajích slov. A to jsem cestou na autobus, v autobuse, ve školní lavici,... měla tolik pěkných myšlenek.
 


Komentáře

1 Kvakva Kvakva | Web | 1. května 2012 v 14:56 | Reagovat

zlatá fotografia :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama