Duben 2012

Láska, bezmoc či naděje?

25. dubna 2012 v 22:11 | Kejtý

"Štěstí nemůže trvat. Vždy bude pouze dílem okamžiku, takže nikdy se nebudeme moci uvelebit v křesle a nedělat nic jiného než pozorovat svět." /Paulo Coelho/
A už se vidím v tom houpacím křesle, jak přemýšlím a kochám se každou molekulou štěstí kolem sebe.


Jednou prorazím hlavou zeď a všechno půjde.

11. dubna 2012 v 21:19 | Kejtý
Chtěla jsem vám na Velikonoční pondělí, v deset hodin večer, popřát pěkné svátky, i když už jste možná většina spala. Jenže jsem zapomněla heslo na blog. A netušila jsem, že po několika pokusech to mohu zkoušet až za hodinu! Šla jsem radši spát. A tak tedy veselé Velikonoce? Ubohé... Tak doufám, že jste si je užili. :-)


Mám pro vás několik rad, které většina z vás určitě zná. Já jsem je znala také, ale neřídím se podle nich. Bohužel.
A tak nikdy neodkládejte důležité úkoly do školy. Zvlášť když na té seminární práci záleží, protože jinak budete neklasifikovaní. I když už zbývá necelých dvanáct hodin do odevzdání práce, tak se nenervujte. Je to přeci jen kus papíru, který můžete hodit do koše, roztříhat, zmuchlat, skartovat a nebo sestavit papírovou vlašťovičku a práce poletí z okna. Není to dokonalá představa? A takové představy jsem měla právě před 24 hodinami. Nyní je práce v suchu. Tedy v rukou paní učitelky, která si tak má co pěkného číst na dobrou noc. :-) Jen doufám, že to nebudou noční můry.

Vzpomínky uzavřené v papírové krabici.

1. dubna 2012 v 21:00 | Kejtý
Všechno to začalo tak nevinně. Toužila jsem po fotografii své prababičky, a tak jsem u babičky hrabala ve starých krabicích s fotografiemi. To co jsem hledala jsem našla a jsem tak moc spokojená.
Už jsem zjistila v jakýh letech jsem měla žít. V období začátků minulého století a nebo v 60.-80. letech též 20. století. Ne, proto že bych byla oslepená vládou komunistů či toužila zažít světové války. Ti lidé byli tak jiní, kultivovanější a ... Jsem nadšená a nevím proč, jako bych objevila v 21. století Ameriku. Moje vlastní rodina na fotografiích na začátku minulého století vypadala úplně stejně jako jiní lidé z těchto dob. Dobové pánské klobouky, saka a dlouhé kabáty. Dámské klobouky, šaty a nafoukané účesy. Ty fotografie. Ti lidé jako by vypadli z dob druhé světové války, kde měli svou fotku u svých dokumentů. Jenže ti lidé, moje rodina, oni žili za druhé světové války. Mohli se setkat s A. Hitlerem, zažili atentát na Heidricha. Napadé mě jen slovo dokonalé, ale to nebylo dokonalé. Zdá se mi to dokonalé až nyní, když má rodina stetečně války přežila. Jsem pyšná, že jsem Češka. Své občanství bych nevyměnila. Ti lidé se za něco bili, v něco věřili a byli hrdí, i když jim rodina umírala v koncentračních táborech. To byli prostě Češi! A dnes? Ale o tom psát nechci.