Srpen 2011

Hrášková polévka za 5 minut jako od babičky!

31. srpna 2011 v 19:47 | Kejtý
Uvědomuji si, že nadpisem článku jsem urazila všechny naše babičky, protože ty většinou vaří výborně. :) Narozdíl ode mě, když si chci vše urychlit a málo se učit.



Nasypte obsah polévky z pytlíku do vhodné nádoby, která vydrží nápor horké vody. Připravte si vařit vodu a vyndejte si lžíci na konzumaci pokrmu.

Miláčku, je všechno v pořádku?

29. srpna 2011 v 20:12 | Kejtý
Jak by něco (důvody by byli, ale tak znáte to...) nemohlo být v pořádku? Všechno je úžasné, krásné, skvělé, nadstandartní, nad 100%-ní a tak jak snad má být. :) Zřejmě jsem šťastná.

Stává se naprosto normálním, když si udělám své oblíbené jídlo (rozehřátý sýr v mikrovlnce) a položím ho na talíři na stůl, tak do kuchyně vlítne vosa. Oháním se po ní utěrkou, v tísněných prostorách dělám psí kusy, jen aby to stvoření ke mě nepřiblížilo blíž jak na metr. Po pár minutách tanec vzdám (stvoření je stále v místnosti), sednu si na židli a začnu jíst. Mé pohyby u jídla vypadají jako kdybych právě požila marihuanu a nebo měla pár procent alkoholu v krvi a snažila se tančit. Když já nemůžu nic živýho zabít, nejde mi to, i když je to tak ubohé zvíře co vás několikrát může štípnout.

Poslední dobou je naprosto běžné vymýšlení mých šílených nápadů a stává se i normálním, že se najde člověk který na ně přistoupí. Což je strašně pěkný, protože takových spřízněných, blízkých lidí je strašně málo.

Běh do 5. poschodí z důvodu zjištění jestli se tomu chlápkovi dole vyplatilo čekat na výtah. Nevyplatilo! :P Přiznávám, že jsem měla jazyk na vestě, a kdybych měla nějaká zavazadla, tak kleknu možná v polovině a přivolám si výtah. Ale není nad krásný pocit z vítězství.

Dlouhé sms-kování (i když víte, že jste nad limitem, ale nejde přestat), návštěva prarodičů, ranní pití kafe, cestování autobusem a sentimentální návštěva knihovny (chtěla jsem si půjčit dvě knížky z povinné četby a jednu na čtení za odměnu- dopadlo to přesně naopak).

A nakonec večerní poslouchání optmistických písniček a přemýšlení o tom jak je to vlastně všechno fajn. Ano, mohla bych si stěžovat a ronit slzy jako želva. Ale zvolila jsem si tu první volbu. Jak již někdo moudrý řekl: "Není důležité na co koukáš, ale co vidíš."

Zavři oči a nastav dlaň. Třeba na tebe sedne štěstí.

27. srpna 2011 v 22:34 | Kejtý
Když pevně zavřu oči a zapomenu na okamžik na celý svět, tak vidím ten můj sen, který bych si přála, aby se naplnil. Jednoho krásného dne, kdy by bylo temné počasí a lidé by procházeli ulicemi a slyšeli by jásající a smějící se Kejtý. Kéž by. Prý se nemá čekat až nám něco spadne do klína. Ale co když se budu sebevíc snažit a stejně se tak nestane?

Víte jak je v Praze na Karlově mostě taková jaká si socha (nevim jak se jmenuje, netuším jestli tam je sv. Václav nebo sv. Bedřich- stydím se, ale vím že tam je) na kterou sáhnete a v duchu si přejete své přání, že se vám to splní? Ale nesmíte to prý nikomu povědět co jste si přáli.
Byla jsem na prvním stupni a když jsem se dozvěděla jakou má socha "moc" okamžitě jsem se tam musela procpat. Přála jsem si jedno jediné přání. Netuším co si přáli ostatní v tom samém věku, polovina své tajemství prokecla do několika vteřin, někteří jen mlčeli a nebo naslouchali. Já to ještě nikdy nikomu neřekla a přeji si stále tu samou věc již několik let.
Opravdu když si člověk něco přeje, tak se mu to splní? Kejtý, jako by ti nebyla jasná odpověď, že svět není hodnej a osud přívětivej. Občas musíš padnout na kolena a vstát, to víš. Stůj nohama pevně nohama na zemi i nyní. Když ale já si to tak přeji, strašně moc.


KÉŽ BY...

Obdivuji ty co za to stáli.

25. srpna 2011 v 21:42 | Kejtý
Hodiny literatury mě nebaví. Jsou dlouhé, nudné, tvrdé židle a nedýchatelno. Prostě nezáživné. Ale literatura jako samostatný celek to už je něco jiného. :)
Některá díla jsou opravdu pěkná a řeknou něco i vám samotným po několika letech. Při probírání J. Wolkera mě nadchla "Balada O Topičových očí." Pak jsem na ni zapomněla a nyní opět vyplula na povrch. Je nádherná.

Obdivuji básníky, kteří do svého díla vložili své city, ale i zážitky ostatních. Jenže oni ten skvost neschovali do šuplíku, ale otiskli to. Mají můj obdiv. Také bych chtěla mít takové vyjadřovací schopnosti a nemít obavy se svými verši "vyjít ven."


Úrývek ze zmiňované básně:

"Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jen z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.



Vlastní intimita

19. srpna 2011 v 20:11 | Kejtý
Četli jste knížku od M. Wievegha? Nevím jak se přesně titul jmenuje, ale je to jeho deník. Každý den zápisek z jeho osobního života. Je to sice delší doba co jsem tuto knihu četla, ale nyní jsem si na ní z jistýho důvodu vzpomněla. Autor popisuje snad každičký detajl ze svého dne. I to co bych já sama se snažila zatajit. No, uznejte... Popisovat vyšetření hemeroidů, jak na vyšetřovacím stole klečí na čtyřech jako kočka a okolo něj lékaři. To se mi zrovna na chlubení nezdá.
Ale nemění se nic na tom, že ho v tomhle obdivuju. Troufnout si napsat vše ze svého života, vytisknout a pak naservírovat na pulty knihkupců. Neuvěřitelné. Asi s tím začnu, protože se mi to zdá zajímavé. Z počátku se mi to zdálo jako dětinský deníček na zámeček, který děti nosí stále u sebe, aby jej rodiče nenašli. :) Ne, že bych se o to vše chtěla s vámi podělit. O mém soukromém životě a "soukromých" lidech. Vše se bude shovávat pod ohybatelným klíčkem, který budu neustále nosit ve své kapsičce vpravo nahoře. No, takže vlastně nepotřebná informace, která vás vůbec nezajímá, zřejmě.

Když se Kejtý snaží slušně představit.

17. srpna 2011 v 22:09 | Kejtý

Ze začátku jsem si myslela, že je špatné mít na blogu takové menší představení o své vlastní osobě. Ale často své názory měním (ne v zásadních věcech), a tak tady bude něco o mě v pár větách. :)


V začátcích jsem tento svůj nebrala tak vážně, ale zároveň jsem ani nechtěla, aby mě zde někdo z mých známých poznal a věděl o mém internetovém místečku. Nyní mi to nedělá problém ač o tom ví opravdu jen hrstka lidí a možná další to přede mnou tají. A tak se toho dost za ty měsíce/roky změnilo.

Mám svůj sen, který je teprve "v kolébce." A k tomuto snu využívám svůj blog. Nemám ponětí zda-li se mi to podaří. Ale už jen díky tomu, že jsem zde na blogu, tak můj sen není natolik promarněný. Někdo by se mi mohl vysmát a druhý by přikyvoval. Ale vše záleží pouze na každém z nás.

V mém životě se časem změnily mé priority a svět se mi obrátil vzhůru nohama. Názory se mění. Možná časem, zkušenostmi či našemi vlastními změnami v našich životech. Ale stále to jsme my. Musíme to být my.

Jsem ta co má ráda vítr ve vlasech a na svět se ráda dívá z koňského hřbetu. Ta co buď miluje a nebo nenávidí. Vidí svět takový je, ale i přes to se před ním občas kryje jako voják v Afganistánu. Ta co pouští svým uším písně Karla Kryla a dokáže přemýšlet několik hodin v kuse a klidně ještě déle. Ta co se snažila kreslit, ale nešlo jí to. Tak přešla ke psaní ve kterém vidí nějaký vyšší smysl. Baví ji skládat písmenka a vytvářet věty. Posílat dál své názory či zkušenosti své i druhých. A neví co by dělala, kdyby neexistovala možnost psaní na blog. Upřímně odpoví, že si nedovede již život bez blogového psaní představit.

Chovám se k ostatním, tak jak bych si přála, aby se oni chovali k ní. Ale ani to není ta správná možnost a člověk se popálí. Nenajdou se možná dva lidé co touží slyšet to samé. Ale stále bojuje.

Možná bude něco pravdy na tom, že mladí lidé chtějí změnit svět. Neříkám, že jsem staroušek, ale tyto plány občas opadají. Je mi to líto. Ale padá z vás tíha celého světa, kterou si nesete svým životem.

Všechno mizí jen přátelství zůstává.

16. srpna 2011 v 21:11 | Kejtý
Víte co jsem zjistila? Že na tento týden je zajímavé téma (toaleťák). Sakra, proč to zjistím až v neděli? Jsem to, ale špatný bloger. Ne, jsem jen zaneprázdněná. Nebo líná a bez fantazie...? Toť otázka. :)

Dodatek (17.8.): To mi někdo nemůže říct, že bylo úterý a ne neděle? :D Jsem mimo čas a realitu. :D Šmárja...

A víte co je pro blogera nejhorší? Když nemá o čem psát a co fotit. A taky na druhou stranu, když chce toho tolik říct a vložit tolik fotek. :) Právě se mi nabízí ta druhá možnost, i když to tak asi podle mé aktivity moc nevypadá.


O víkendu jsme byli s kamarádkou v ZOO. Po dlouhé době jsem jela mašinou a celkově jsem se cítila skvěle. :)

Ranní sluneční paprsky značí chladno. Logické ne?

10. srpna 2011 v 19:20 | Kejtý
Pro dnešek žádný citát. Jen můj den ve zkratce. :-) Chtěla jsem začít s projektem Weekoflife.com, ale když jsem si dneska myslela jak hodně jsem fotila a vytvořilo se z toho 7 "slušných" fotek. Tak bych nechtěla vidět ty další dny. Ach jo! Jak to někteří lidé dokážou s takovou lehkostí? V jeden den 9 fotografií, které mají hlavu a patu? A to se nezmiňuju, že se dá ještě na ty fotky koukat.
Nebylo by zase tak špatné začít s projektem 365. Ale nebude žádný oficiální zahájení. Protože jakmile bych to napsala, tak bych se "lekla" a plán by nevyšel. Ale zase je docela těžké zachytit den v jedné jediné fotografii. To je snažší těch devět. No i když... (viz. výše) Máte na to nějaký názor??? :)


Dneska bylo po ránu krásně. Vypadalo to na koupání, ale nakonec to skončilo dlouhými kalhoty.

O tom jak všechno odvál čas...

7. srpna 2011 v 19:45 | Kejtý
... a také o tom jak je vše nenávratně pryč.

Musíme být velmi smělí, abychom se odvážili být sami sebou. /Eugene Delacroix/



Možná už se tak natvrdlá narodila!

4. srpna 2011 v 20:13 | Kejtý
Každý má talent na něco jiného. A někdo zrovna strefit to bolavé místečko na vaší duši. Dávné rány, které jsou ale stále živé a nezapomenutelné. Ač to ten člověk nedělá cíleně, tak je to stejně hňup. :/


Hledej nejlepšího člověka mezi těmi, které odsuzuje svět. /neznámý autor/