Červenec 2011

Dešťové kapky velké jako předvčerejší slzy

30. července 2011 v 17:15 | Kejtý

Celý den proprší. Ne, že by mi to nějak vadilo. Alespoň můžu přemýšlet- za deště to jde nejlíp. Ale včera jsem měla optimistickou náladu a dneska ten déšť...


Součástí začátků jsou konce

24. července 2011 v 19:00 | Kejtý



Vidím Tě jako před roky,
co jsi dělal pohromy.

Ne však z rozmaru,
to bylo v afektu.

Měl si k tomu přítele
co Tě svíral v kopytech.

Jako dva blázni jste se tvářili,
přitom jen po svobodě toužili jste.

Časem doba ustala,
cesta se zhroutila.

Srdce se rozešli,
a my se ztratili.

Fejsbůk jako ventil emocí? NE!

23. července 2011 v 17:59 | Kejtý



V poslední době jsem dost přemýšlela o svém blogu. Nevěděla jsem jaké články by bylo vhodné uveřejňovat. Lákalo mě, ale podělit se s ostatními o své fotografie. A tak dneškem vše rozjíždím, jestli se to tak dá říct. :-)
Nemám potřebu se za tento blog stydět při případném zjištění v mém okolí. Jaký mám důvod? Styděla bych se spíše za statusy, které někteří uveřejňují na svém drahém fejsbůku. Být jimi, tak se propadnu hluboko do země.
Své nálady a stavy nevyvěšují na tu otřesnou sociální síť. A svému protějšku nedávám na zeď jak moc ho miluju, nemám potřebu být se svými přáteli označena v albech a domlouvat si setkání před zraky všech online přihlížejících.
Ale vlastně těmto lidem děkuji. Protože jinak bych se nerozhodla. :-)

Všichni jsme tak stejní...

20. července 2011 v 19:51 | Kejtý
... nechutně stejní. Uvědomila jsem si to dnešní cestou autobusem. Hrstka lidí dopravující se z bodu A do bodu B. Odkud? Ze zaměstnání, jednání, setkání s přáteli. Každý máme podobné aktivity, které vykonáváme (nelišíme se).
Většinou také někdo na ně doma čeká (nebo bývali časy kdy na ně někdo doma čekal), protože jsou součástí jednoho celku, který je tak vyjímečný až se stává tuctovým.

Po chvilce mi také přišlo jako by jsme každý z nás měl i ty stejné sny a přání.
- podobat se mamince či tatínkovi
- mít své první zvířátko
- hrát si s kamarády na písečku
- poprvé jít do školy
- být konečně dospělý, protože být dítětem je nuda
- najít si pár pravých přátel
- setkat se s vysněným princem
- vystudovat vysněnou školu
- vykonávat zaměstnání snů
- pořídit si dětičky s vysněným princem
- podívat se do ciziny
- žít šťastně až do smrti s vysněným princátkem

Většina jak prohlašuje jak jsou jiní, jak je originál a neexistuje kopie. Nikdo není originálem, protože buď někdo takový již žije, narodí se a nebo už zemřel. Hořké zklamání.


Něco jako FATAL ERROR?

15. července 2011 v 19:44 | Kejtý
*NEJTRAPNĚJŠÍ ZE VŠECH CHVILEK JE TA, KDYŽ ZJISTÍTE, ŽE JEDINÉ NOVÉ FOTKY JSOU JEN TY S VAŠÍ OSOBOU. TÍM PÁDEM NEMÁTE CO VLOŽIT NA BLOG.* Toť první error...

* MÁM NUTNOST DNES NAPSAT NA BLOG, I KDYŽ JSEM TAK UČINILA TEPRVE VČERA.* Druhý error?

Zažili jste někdy ten pocit, že právě TOHLE se vám nemůže přihodit? Že od toho jsou jiní a nebo alespoň filmová plátna?
Tak tohle je třetí error, protože máte počítat se vším. I s tím, že se na místě zadusíte tím co máte v dutině ústní (děsnej výraz, ale schází mi). Hodinu se s touto novinku smiřujete, seznamujete a možná potlačujete i slzy zoufalství. Když jste uklidněni druhým člověkem, tak jste na tom líp. Jste klidní a říkáte si proč jste tak vyváděli? Do 5 minut po uklidnění přijde jedna skromná otázka. Jste nadšeni. Pak z toho vyjde spíš prosba se šťatstným koncem pro druhou osobu. Jako by jste byli jen využiti? Ne, druhou osobu máte natolik rádi, že si říkáte, že to s vámi myslela jen a pouze dobře.

Život je hořký. Bohu dík?

14. července 2011 v 19:15 | Kejtý
Nic netrvá věčně, ani příroda ani lidský život, jediná trvalá je změna.

Ferdinand August Bebel

Ještě před pár hodinami jsem si byla jistá jaký úžasný článek sem napíšu. Přihlásím se na blog a v mé hlavě velká, černá, nenapravitelná díra. Co s tím?

Chtěla jsem začít vkládat na blog více fotografií. A hlavně se snažit o trochu kvalitnější fotografie. Jen problém je v tom stále u sebe nosit foťák. Nenosím stále u sebe ani mobil což mi je i vyčítáno. Chtěla bych to napravit. A nosit u sebe obě dvě vymoženosti 21. století. Tu první pro svou radost a tu druhou pro spokojenost ostatních. :-)

Úsměv místo pláče; slzy místo úsměvu

1. července 2011 v 11:29 | Kejtý
Z 23. června 2011

Výhled, který nechci vidět více jak 12h denně.


Existuje tisíce nemocí, ale jen jedno zdraví.
Ludwig Börne

Netuším zda se usmívat či plakat. Nemohu se rozhodnout mezi prací a nic neděláním. Nevím kde zůstat. Nemám páru s kým zůstat. Nejsem si jistá tím co bude a vlastně ani tím co právě je.
Jedno, ale vím... Zdraví. To je to nejdůležitější. Tím jsem jsi a budu jistá. Také bych chtěla mít jistotu v lásce, poznat (či uvědomit) pravé přátelství, věnovat se rodině a být si jistá tím co si přeji.

Koňové nevědi, že tůristi nemaj zbraně...

1. července 2011 v 11:28 | Kejtý
Z 19. června 2011

Přála bych si, aby takové víkendy byli častěji. Mají své kouzlo a nabíjí mě pozitivní energií. Což se odceňuje, protože alespoň do středy (doufejme..) budu hýřit pozitivními myšlenkami a úsměvem. :) Ale pokud se objeví nyní mé pesimistické myšlenky vím, že pár hodin po pondělním vstávání budu nadávat na všechno a všechny kolem.

Víte co mě naštve? Když nemám u sebe foťák (nebo aspoň mobil), kterým bych mohla zachytit ty krásné chvíle. Holt jsem nechtěla být rušena a ani mobil si nevzala.

Dnes je svátek všech otců, tátů a tatínků. Věděli jste to? :)

Už nyní vím, že příští víkend se nebude takto krásně opakovat, ten další bude jiný a ten ještě další ten bude úplně divný. Ale to už budou ty slavné prázdniny na které ani nevím jestli se těším. Někdy bych zkrátka stereotyp uvítala... I když každý si přeje to co nemá a já jsem spokojená s tím co je.

Jak neuvíznout ve špatné náladě.

1. července 2011 v 11:27 | Kejtý
Z 14. června 2011

Každý z nás má občas náladu "pod psa" a neví jak jen se jí zbavit. Stačí jen narazit na ty správné lidi. :-)

Mám lepší náladu když...

... koukám na auto ve kterém je řidič, a s neúprosným výrazem v obličeji se snaží dostat pryč z parkoviště. Usmívám se, všimne si mě, směje se i on a já už se jen neusmívám- směji se. :-)

... když mi spadne 20 kačé na zem, já si toho nevšimnu, ale přes to mi je kdosi za mnou podá.

... nastoupím do autobusu a myslím si, že jsem na diskotéce. A navíc si sednu pod jeden z repráků.

... začíná páteční odpoledne a přede mnou je víkend. Nádhera a přepych v jednom.

... můžu někomu důvěřovat, bezmezně. Alespoň pro teď.

Když v očích vyhaslých najde se jiskřička života

1. července 2011 v 11:26 | Kejtý
Z 5. června 2011

Když se zadíváte do očí starých lidí jako by jste už neviděli budoucnost. Barvy, které dříve zdobili jeden pár krásného orgánu- oči, zmizeli v nenávratnu. Jejich barva je šedá. Vrásky zakrývají smutek a radost se vypařila do nenávratna.
Ale když se u nemocničního lůžka objeví dva nádherní, uslintaní hafani, tak jako by se nachvilku jejich svět změnil. Na tváři úsměv poskládaný z několik set vrásek. :-)



Tak klucí, běžte pracovat! :-)


Kvalita je nekvalitní, protože bohužel vždy u sebe foťák nemám. Ale je to škoda..